Rozpočet, věc neveřejná

Mladá fronta Dnes - 22.12.2000
Ještě že byl rozpočet Prahy na rok 2001 včera schválen. Neexistuje totiž větší nuda, než je právě schvalování rozpočtu.
Nudí se všichni. Radní, členové zastupitelstva, magistrátní úředníci, technický personál, novináři, ba i obsluha v hojně navštěvovaném radničním bufetu. Prostě nekonečná změť čísel umoří i toho, kdo by se chtěl s těmito čísly pustit do nerovného zápasu.
Také, po pravdě řečeno, kdo by pořádně rozuměl stovkám milionů či miliardám, kterými politici kouzlí stejně jako kouzelníci s bezednými klobouky?
Komunálním politikům, a platí to i o těch pražských, se podařilo udělat z rozpočtu skutečně vrcholně nezajímavou věc. Přitom, světe, div se, opak je pravdou. Existuje jen málo věcí, které jsou tak zajímavé jako právě plán na útratu peněz. A nejen zajímavé, ale především, nesmírně důležité. Jen málokde hrají takovou roli zájmy všemožných skupin a jednotlivců.
Jenže... To by lidé v radě a zastupitelstvu museli občanům umožnit, aby se mohli už na samu přípravu rozpočtu pořádně podívat. Museli by jim otevřít své všemožné výbory a schůze, kde se zvažuje, na co peníze dát a kde už by jich bylo škoda. Museli by prostě udělat kroky, které by z rozpočtu udělaly zcela průhlednou krychli.
Bohužel, neučinili to dřívější vládcové metropole, nečiní to současní, a kdo ví, zda se k tomu odhodlají ti příští. Žádná moc není nadšena, když má do nejmenších detailů vysvětlovat své hospodaření.
A přitom by vždycky bylo co vysvětlovat. Stačí se podívat na Dopravní podnik.
Obrovský kolos, který lze srovnat s Otesánkem. Když polyká z městského rozpočtu miliardy, je tou nejveřejnější institucí. Když má ovšem vysvětlit své výdaje, okamžitě se zbarví do polosoukromého hávu a křičí, že veřejnost nemá na podrobné informace o jeho hospodaření právo.
A tak zbývá většině občanů jediné. Povzdechnout si s klasikem, že tento způsob přípravy pražského rozpočtu byl opět poněkud nešťastný.
Radek Bartoníček

Luděk Schreib, šéfredaktor IN
Nuda je pojem relativní, takže osobně bych pro projednávání rozpočtu raději použil slova „složité a pracné“. Nicméně respektuji v tomto směru názor pana Bartoníčka, který dal poměrně výrazně najevo tím, že se uvedeného zasedání nezúčastnil a napsal svůj komentář od stolu na základě svých historických zkušeností z doby, kdy pracoval jako pražský zpravodaj svého listu.
Ale jeho tvrzení, že příprava a schvalování rozpočtu probíhá jaksi „utajeně“, už musím brát jako velké zjednodušení dost složitého problému. V první řadě má metodika celého rozpočtového „maratónu“ svá legislativně definovaná pravidla, k nimž patří i to, že rozpočet je třicet dnů vyvěšen na úředních deskách, na městském internetu a je obecně tedy dostupný, přičemž na zasedání zastupitelstva si potom k němu může své říci kterýkoli Pražan. Druhou částí této pravdy ovšem je, že jde o strašlivě rozsáhlý okruh značně odborných problémů, a že příprava rozpočtu trvá několik měsíců…Takže „učíst“ návrh rozpočtu, nebo se účastnit jednání o jeho přípravě (přičemž poslanecké výbory už jsou nyní, po změně pravidel, veřejnosti otevřené), může prakticky jen ten, kdo to má „na plný pracovní úvazek“. Rozpočty tak velkých obcí, jakou je Praha, jsou prostě svým principem složité, což je dáno i platnou rozpočtovou metodikou, kterou se obec musí podle zákona řídit…A je naprostou iluzí představovat si, že se této práce bude někdy široká veřejnost masově účastnit. Nebude, nemá na to čas a velká část věcí, které rozpočet nezbytně řeší, ji ani nezajímá. Povinností obce přitom samozřejmě je, vytvořit pro diskusi o rozpočtu prostor, dát k dispozici informace, ale to se děje. Že by to šlo vždy o něco lépe, to platí obecně, takže i pražská radnice se bude nadále pokoušet najít i jiné způsoby, jak návrhy rozpočtu předložit Pražanům v co „nejstravitelnější“ formě. Ale rozhodně není stěžejní problém v tom, „že žádná moc není nadšena, když má veřejnosti do nejmenších detailů vysvětlovat své hospodaření“. Je to spíše o nalezení vhodné formy jak lidi přimět k zájmu o poměrně specifickou a složitou věc.
Ostatně, tato stránka problémů není neznámá ani médiím včetně MfD, takže žádné z nich rozpočtům státu nebo obcí nevěnuje nijak obsáhlé místo a vždy si z nich vybírá jen určité detaily. Což jsou věci, které mají přímý dopad na lidi, nebo mají lehce skandální příchuť, případně se kolem nich dá vytvořit nějaký názorový konflikt. Důvod je vcelku jasný, i média vědí, že čísly, rozbory a další „suchařinou“ čtenáře nezaujmou a náklad nebo sledovanost si nezvýší.
Kritika města z této pozice tak nemůže nikdy „zcela minout cíl“ a kus pravdy na ní vždy bude. Na druhé straně je to ale poměrně laciná metoda, jak popsat pár řádků způsobem, který je čtenářsky vcelku vděčný a autor se při tom moc nenadře, protože o kritizovaném problému nemusí vědět prakticky nic.