Sám proti sobě

Právo - 25.2.2003
Autor: Ivo Vodseďálek
Pomníky a sochy na veřejných prostranstvích plní dvě odlišné funkce. Jednak to jsou podobizny umělců, kteří obohatili národní kulturu, a na druhé straně monumenty vyjadřující určitý názor na skvělé vlastnosti národní identity nebo připomínající překonané hrůzy. Do této druhé kategorie patří i portréty politiků. Podobizny umělců jsou většinou krásnou ozdobou náměstí i parků a my se budeme rádi dívat na Josefa Mánesa na nábřeží i na Vítězslava Nováka, který se prochází po Petříně. Druhá kategorie byla vždy předmětem konfliktů. Pomníky byly stavěny i bourány, kolem dalších se rozvinuly vleklé spory. Odstraněn byl maršálek Radecký na Malostranském náměstí, Mariánský sloup na Staroměstském náměstí i Stalinův pomník na Letné. Důležité bylo, kdo a jak argumentoval. Vždy však v těchto sporech hrála, byť i skrytě, hlavní roli politická situace. Z tohoto hlediska je zajímavější než to, co bylo řečeno, kdo to říká. Profesor Knížák před týdnem zorganizoval protestní akci proti několika pražským pomníkům. Kromě řady pozvaných novinářů přišli vlastně jen žáci a asistenti jeho ateliéru na Akademii. On sám, když byl novináři dostatečně vyfotografován, se průvodu nezúčastnil. Na celé akci bylo velmi sympatické vystoupení radního Igora Němce. Neskrýval se za anonymitu komisí nebo úředníků. Nebál se přiznat svoji rozhodující odpovědnost. Jedinou sochou, která byla při této akci zničena, byl papírový model těch podivných betonových kvádrů od Milana Knížáka, které stojí před Veletržním palácem. Zřejmě jsou právě tyto "sochy" pro studenty nepřijatelné. Tyto plastiky pak před námi otevírají řadu otázek. Prostor před Národní galerií je jistě veřejný a velmi exponovaný. Dnes jsou zde umístěny čtyři plastiky obřích rozměrů (Nepraš, Veselý, Kolíbal a Knížák). Kritiku svého díla profesor Knížák odmítl slovy: "Bylo by třeba se na to zeptat skutečných odborníků". Ten je však jednoznačný - odsuzující. Kdo tedy vlastně schvaloval umístění těchto plastik do veřejného prostoru? Mohli bychom obrazně říci, že oba betonové bloky jsou náznakem a zjednodušením porna. Může nás ovšem uklidnit, že jsou to objekty dva, že je to cosi jako muž a žena. Nejsou na nich symboly obou pohlaví na jedné postavě, čímž by vznikl největší pomník androgyna - ten je totiž současně mužem i ženou. Tak se sám Milan Knížák zpodobnil na obrazech vystavených kdysi ve Špálově galerii. Dle mého názoru byly skutečně výrazně ošklivé.
(Autor je spisovatel a výtvarník)