Stanovisko primátora Jana Kasla k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

"V pravidelných vlnách se v tisku objevuje polemika na téma znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Většina čtenářů, kterým je tento problém předestírán však není informována o historických faktech vážícím se k tomuto sloupu. Chtěl bych se proto, dříve než zdůvodním svůj nesouhlas s jeho znovu postavením, alespoň o některých zmínit.
 Sloup k poctě Panny Marie byl vztyčen na pražském Staroměstském náměstí z rozkazu císaře Ferdinanda III.. Tento rozkaz byl zaslán 9. Dubna 1650 české komoře. Vlastní sloup byl dokončen 26. Září 1650 a o čtyři dny později byla na jeho vrchol osazena socha Panny Marie. Slavnostní vysvěcení a tedy i oficiální předání „veřejnosti“ se však konalo až 13. Června 1652, kdy konečně osobně zavítal do prahy Ferdinand III., na jehož příkaz byl monument vztyčen.
 Po sto letech byl sloup nejprve poškozen při pruském ostřelování Prahy, a posléze dále chátral. Větší opravy se dočkal ale až v roce 1858. Ještě předtím, za revoluce v roce 1848, navrhl dokonce dr. Josef Frič, významný liberální politik, jeho odstranění jako sešlého a navíc nežádoucího symbolu.
 Dne 3. Listopadu 1918, sedmý den po vyhlášení samostatné Československé republiky strh Mariánský sloup dav demonstrantů. Odstranění sloupu však bylo podle dostupných dokumentů připraveno dlouhodobými diskusemi a národně vlasteneckou agitací stoupenců české protivídeňské opozice, kteří se v politickém zápase za prosazení práv českého národa opírali především o husitskou a předbělohorskou protestansko stavovskou tradici. Ti a mnozí další považovali Mariánský sloup, bez ohledu na původní význam a smysl monumentu, za nežádoucí památník vítězství habsburského absolutismu nad stavovskou „demokracií“ pobělohorského českého státu, a tedy i symbol národního ponížení.
 Nynější problém obnovy Mariánského sloupu spočívá v tom, že jeho prosazení by znamenalo více, nežli pouhý architektonicko urbanistický akt uvedení Staroměstského náměstí do „původního stavu“. Znamenalo by to současně návrat ke stavu před 28. Říjnem 1918 také v rovině ideoloigicko politické symboliky centrálního prostoru města. Vztyčení repliky sloupu by totiž bez ohledu na opačná ujištění jeho zastánců představovalo chtě nechtě triumfální návrat monumentu protireformačního katolicismu na místo, odkud byl před více než 80. Lety odstraněn ve jménu negace této totalitní a absolutistické epochy a ve jménu jejího nahrazení ideálem republikánsko demokratickým.
 Navíc podobná snaha znovuobnovení jakéhokoli pomníku či symbolu by mohla vést k dalšímu logickému kroku, návratu dalších soch a pomníků.
 Jak v tomto případě reagovat na požadavek obnovy pomníků zničených v době okupace a dosud neobnovených, například pomníků W. Wilsona nebo E. Denise? Jak srovnat na Malostranském náměstí pomník Radeckého a Denise, který Radeckého roku 1928 nahradil? Jak se v tomto „obnovovacím“ kontextu zachovat k případným návrhům na obnovu odstraněných pomníků J. Švermy a J.Jabůrkové, kteří zahynuli v protinacistickém odboji, nebyli zločinci, kolaboranty ani zrádci, nesou však vinu, že před válkou byli aktivními komunisty?
 Naskýtá se ovšem i další otázka. Zda by nebylo vhodnější před spornými odstraňovacími a obnovovacími aktivitami, které bezesporu může hromadně vyvolat obnova Mariánského sloupu, dát přednost úvahám, zda neuctít pomníky například hrdiny Pražského povstání, primátory K. Baxu, P. Zenkla, J. Podlipného. T. Černého, hrdiny obou pražských odbojů a okupace P. Šámala, J. Prchláta, J. Čapka, V. Vančuru, či nositele Nobelovy ceny J. Heyrovského a J. Seiferta aj.?
 Z výše uvedených důvodů tedy zásadně nesouhlasím s obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jsem přesvědčen, že na počátku 21. Století bychom se měli spíše zabývat problémem moderní plastiky v interiéru města. Přínos bych viděl v projektu „Fontány“ ve městě. Rád bych se v Praze potkával s tvorbou sochařů z celého světa, kteří by svými díly stávající i nově vznikající interiér města esteticky dotvářeli. Nikoli něco, co ve všech směrech přežilo svou dobu."

Jan Kasl, primátor hl. m. Prahy