Státu chybějí na rekonstrukci letohrádku letos peníze

ZN Zemské noviny - 7.6.2001
Letohrádek Kinských má tři roky v péči Národní muzeum, památka však stále chátrá. Její osud není jasný, protože na nutné opravy nemá stát peníze. Pracovníci muzea mají připravené projekty na obnovení letohrádku více než dva roky.

Nejcennější zelená plocha v Praze 5, zahrada Kinských s rozlohou přes dvacet hektarů, leží na jižním a jihovýchodním svahu Petřína. Její dominantou je letohrádek Kinských z devatenáctého století. Vzácná památka však několik let chátrá a její rekonstrukce je prozatím v nedohlednu. Město letohrádek darovalo před třemi lety státu. Spravovat ho mělo Národní muzeum jako státní příspěvková organizace. Mluvčí ministerstva kultury Dita Fuchsová sdělila, že peníze ve státním rozpočtu na rekonstrukci nejsou. "Pracovníci Národního muzea, kteří o památku stáli, měli plná ústa slibů, jak se o ni postarají a jak to tam bude krásné, a proto zastupitelstvo podlehlo. Měli větší oči, než měli mít, a teď se podívejte, jak to tam vypadá," řekl pražský radní Filip Dvořák. Dodal, že jde o podobný případ jako s historickou kolonií Buďánka. Tu město svěřilo Praze 5 a památková zóna chátrala a letos se bude její značná část bourat. "Odhad na rekonstrukci letohrádku činil čtyřicet milionů korun. Muzeum ho mělo zdarma pronajatý na 99 let. Když jsme jim jej převedli, tak slíbili, že se o něj budou starat lépe," řekl Dvořák. Kdy se však začne letohrádek proměňovat, nezáleží na Národním muzeu, ale na ministerstvu kultury, které bude rekonstrukci financovat. "Pokud dostaneme v příštím roce od ministerstva více peněz, předpokládám, že do dvou let otevřeme nádherné pražské muzeum. Projekty na velkou stálou expozici národopisné sbírky Národního muzea s živým kulturním provozem máme zpracované už dva roky. Čekáme jen na dotaci z ministerstva kultury," řekla vedoucí národopisného oddělení Národního muzea Jiřina Langhammerová. Muzeum zatím dostalo od ministerstva pouze první část peněz, které mají pokrýt stavební povolení a začátek stavby. Tu chtějí pracovníci muzea zahájit v září. Rekonstrukce letohrádku a zejména objektů soukromých vlastníků komplikují práce na rekultivaci celé Kinského zahrady. Tu město zahájilo vloni. "Soukromníci nereagují na dopisy a například napojení na inženýrské sítě musíme dělat odhadem. Řešením by bylo, kdyby objekty nabídli městu k odprodeji," uvedl Vladimír Študent, vedoucí magistrátního oddělení investic a rozvoje městské zeleně. Vloni město dalo na rekonstrukci zahrady téměř jedenáct milionů a letos se částka vyšplhá až na pětatřicet milionů korun. Protože se ale ještě nezačalo s rekonstrukcí Kinského letohrádku, přestěhovali se pracovníci na druhou stranu k Šermířské ulici. Až dokončí vybavení zahrady drahou zahradní architekturou, budou se její brány na noc zamykat. Zahrada byla v šedesátých letech 19. století přístupná jen na vstupenky, které se prodávaly v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Hraběnka Růžena Kinská a její syn Rudolf pozemky koupili v roce 1824 a nechali na Smíchově vybudovat zahradu. Do anglického parku postavil vídeňský architekt Jindřich Koch v letech 1827 až 1831 letohrádek v klasicistním slohu. Když chtěl kníže Ferdinand Kinský zahradu v roce 1901 rozparcelovat, koupila ji smíchovská obec a zpřístupnila veřejnosti. O dva roky později umístilo národopisné muzeum do letohrádku svou sbírku.

Redakce IN, Luděk Schreib
Pokud někoho zajímá fungování komunální politiky a veřejného mínění včetně vlivu médií, stojí tato kauzička za pozornost. Ilustruje totiž poměrně dobře tlak, který dokáže veřejnost a novináři vyvinout na komunální politiku ve jménu "vznešené myšlenky". Když si najdete staré články na toto téma, zjistíte, že ve hře bylo z hlediska Prahy několik variant, jak osud nemovitosti řešit. Nicméně kdykoli se začalo mluvit o prodeji nebo komerčním využití, byla plná média článků o zneužití letohrádku a podpora záměru muzea byla naprosto jednoznačná. Přičemž prohlášení a projekty muzea působily nesporně krásně a jakoukoli poznámku ze strany města, že havarijní stav letohrádku způsobila stejná instituce, která znovu usiluje o jeho získání (muzeum, které ho mělo pronajaté desítky let), a že na projekt znovu nemusí mít peníze, byly brány jako útok na vznešenou myšlenku. Vřejný sektor tomuto tlaku ustoupil (i vzhledem k určitým garancím státu), muzeum prosadilo svou a bohužel, naplnila se zatím i pesimistická tvrzení o schopnosti státu projekt uskutečnit. A letohrádek dále chátrá.
Celá věc stojí za připomenutí ani ne tak kvůli samotnému letohrádku, ale proto, že i dnes probíhají obdobné boje o některé historické nemovitosti. A probíhají přesně podle stejného modelu. Na jedné straně vznešené projekty z oblasti kultury, na druhé straně pragmatické poznání města,že bez peněz značná část takto postavených projektů končí tradičně dalšími nároky na městskou pokladnu...ať už v počátku slibovaly cokoli. Pokud z toho plyne nějaké poučení, by to mohlo být poznání, že věci nebývají tak jednoduché, jak se většinou tváří. A že ne každý člověk s kalkulačkou v ruce je nepřítel kultury.