Strana bez vize nemá budoucnost

Mladá fronta DNES | Rubrika: Názory | Strana: 13 | Autor: Bohuslav Svoboda | Téma: Bohuslav Svoboda

John F. Kennedy rád opakoval moudro přisuzované římskému historikovi Tacitovi: „Vítězství má mnoho otců, kdežto porážka je úplný sirotek.“ Těžká prohra pravice v krajských a senátních volbách, ke které se málokdo chce znát, si zaslouží pečlivou analýzu.
Koaliční vládě a ODS určitě lze leccos vytknout: mohla asi být komunikativnější, lépe vysvětlovat nezbytnost úspor, postupovat rozhodněji a sebevědoměji atd. Ale tvářit se, jako by jedině způsob vládnutí ODS byl hlavní příčinou potupné volební porážky, znamená oddávat se buďto bezuzdné demagogii, nebo nebezpečné iluzi. Základní strategie vlády - pokusit se protlačit co nejvíce bolestivých, leč bezodkladných reforem v první půlce funkčního období tak, aby se dalo posléze slevovat z nastavené vysoké laťky - je přece zcela běžným postupem všech demokratických stran u moci. Světovou hospodářskou krizi, která úspornou a reformní politiku rozhodně neusnadnila, pravicová vláda nevymyslela a nezavinila. Na vrub předchozích socialistických vlád padá skutečnost, že v době hospodářského růstu místo reforem marnotratně navyšovaly rozpočtové deficity a zadluženost státu.
Ve všech rozhodujících ukazatelích i v těchto nesnadných časech je hospodářský výkon ČR vysoko nad celoevropským průměrem: ratingové agentury nepřiznávají zemím stabilní postavení v žebříčcích kvůli krásným očím jejich představitelů. Mnohem více než skutečné nebo domnělé chyby Nečasova vedení nás v očích veřejnosti poškodil stav strany: nejednotnost, rozvrat, defétismus, nedostatek sebevědomí, absence vize. Postupně šel do ztracena patos posledního kongresu ODS, na němž nynější vedení dostalo silný mandát ke změnám. Značně vyčpěla protikorupční předsevzetí, která nebyla potvrzována v denní praxi pomocí ideje malého a levného státu, jež eliminuje prostor pro korupci. V běžné rutině vládních úkolů, v plnění minutovníků zasedání, setkání, služebních cest a jiných povinností zmizely za obzor samotné cíle a vize pravicové politiky. Občané jsou schopni vyslyšet výzvy k utahování opasků, jen dokud zůstávají zřetelné vytčené mety, dokud je jasné, proč se to od nich žádá. Tam, kde se ztratilo vědomí cíle, volání po asketické střídmosti začíná znít dutě a falešně.
Typickým projevem těžkých krizových časů je sílící hrozba štěpení, drolení a fragmentace vládnoucích stran. Jedni, malověrní, hledají zadní vrátka, jak se dostat ven ze skrumáže, druzí, nepevní v kramflecích, pro strýčka Příhodu vytvářejí alibistické legendy, třetí, vykutálení, se snaží vytěžit z rozvratu nějaký vlastní prospěch.
Jednají podle zásady - čím hůř, tím líp. Je to dětinsky mylný kalkul. Zpravidla to dopadá jinak: čím hůř, tím hůř. Pro všechny.

Nepřátelské převzetí ODS?

Obzvlášť perverzní formou vnitrostranického záškodnictví je náhlá „zásadovost“ kritiků vedení, radikalismus těch, kteří se hlasitě dožadují „návratu ke kořenům“. Z bohapustého blábolení se těžko dá poznat, co je těmi kořeny míněno a jak by takový návrat měl vypadat. Život není film, který se dá odvinout zpátky, každý strom má kořeny v půdě a korunou míří vzhůru.
Představa těch, kteří dávno a nenávratně rozfrcali důvěru voličů, že nepřátelským převzetím ODS dokážou vrátit čas nazpět a obnovit přízeň lidí, zaráží svou naivitou. Strana, která není jednorázovým politickým projektem a má větší ambice než jen obsluhovat něčí mocenské choutky, zajisté najde v sobě sílu k očistě, regeneraci, sebereflexi. V řadách ODS, možná více než kde jinde v české politice, je dost obětavých, poctivých, důvěryhodných lidí, v nichž se snoubí nedogmatická věrnost poděbradským artikulům s obyčejnou lidskou slušností. Strana, která toho schopna není, nemá žádnou budoucnost, ať už koumáci spřádají jakkoli dovedné plány: za bukem už nedočkavě číhají nové politické subjekty připravené obsadit uvolněné místo na pravici. Lidé se dají tahat za nohu jen chvilku, rovná politika je spolehlivější cestou k úspěchu než cynické politikaření.
Co platí ve velké politice, platí také na komunální úrovni. Ani zde nejde v první řadě o to, kdo koho a jak sesadí, kdo se s kým chytře spolčí a v jakém poměru si rozdělí mocenský koláč. Kdo bere svou službu městu vážně, nelpí na funkcích. Každého, kdo zákulisní dohody, čachrování a politikaření zaměňuje za politiku, nakonec voliči vytrestají. A vzhledem k časovému zrychlení spíše dříve než později.
Říká se, že člověk, to je styl. Totéž se dá říct o politické straně. Především to platí právě o politickém konzervatismu. Více než na dogmatech vždy lpěl na stylové čistotě, na noblese, na věrnosti danému slovu, na hodnotách, z nichž na prvním místě vždy stál svobodný a činorodý člověk.
To jsou pravé kořeny ODS. Je tedy nutné vrátit se k jasnému vysvětlování toho, co děláme, vrátit se k tomu, že nebudeme kázat vodu a pít víno, a nebát se hovořit otevřeně o nepopulárních věcech mezi sebou i s našimi voliči. Člověk se musí rozhodnout mezi tím, zda bude dělat to, co je snadné, nebo to, co je správné.

Bohuslav Svoboda,
primátor hlavního města Prahy

 

19. října 2012
19. října 2012