Ubohý a bohatý

Pátek magazín LN - 24.1.2003
Autor: Jakub TRONÍČEK, jakub.tronicek@lidovky.cz
Žebrácký klobouk může být lepší nástroj k výdělku než vysokoškolský diplom

Pamatujete si na komedii "Svět, kde se žebrá" z první republiky, ve které Hugo Haas hraje žebráka, který vydělává miliony a po "šichtě" se každý den vrací do svého luxusního bytu? Naše sonda odhalila, že v ulicích vedle skutečných nešťastníků žebrají i lidé, kteří disponují účty v bance, kreditními kartami, ochrankou, vlastním domem a měsíčním příjmem vysoko převyšujícím celostátní průměr.

Mrzne až praští, teploměr ukazuje minus deset stupňů. Přesto se však najdou lidé, kteří i v tomto počasí tráví celé dny v ulicích. S prosebným výrazem natahují ruku, nastavují klobouk či klečí před kelímkem. Žebrají o almužnu. Jedním z nich je Vladimír Kunert, který takhle prosí už devět a půl roku. Je předsedou Asociace českých žebráků a ostatní "kolegové" o něm mluví jako o svém králi. Někteří tvrdí, že je milionář. Vypravili jsme se za ním do pražských ulic, abychom zjistili, co je na tom pravdy.

Z Istanbulu k Sázavě
Pan Kunert klečí na svém místě v ulici Na Příkopech, v ruce má klobouk a za každou almužnu děkuje ve třech jazycích. Na první pohled se příliš neliší od představy lidského ztroskotance, ale zblízka je znát, že špína a ošuntělost jsou jen zdánlivé. Na sobě má kromě mírně zašlé bundy a čepice, z které vykukují nečesané vlasy, čisté plátěné kalhoty a pevně vypadající kožené boty. Souhlasí, že si o jeho příběhu popovídáme v nedaleké hospůdce. Pozvání ale odmítá: "Nedělejte si škodu, mám u sebe peněz dost." Vladimír Kunert se narodil před dvaapadesáti lety ve Světlé nad Sázavou, odkud odešel do Ostravy studovat strojní průmyslovku. Po maturitě se dostal na Vysokou školu báňskou, ale ke studiu nenastoupil. Raději zvolil těžký život na šachtě, protože horníkům tehdy komunisté promíjeli povinnou vojenskou službu. Fáral celých dvaadvacet let, pak ho ze zdravotních důvodů z dolu vyřadili. Od roku 1991 pobírá invalidní důchod. Po dvou letech práce na stavbě odešel do Prahy a začal přebývat v bytech u známých. Proč začal žebrat? "Vsadili jsme se jednou v hospodě s kamarádem, kdo za hodinu vyžebrá na Karlově mostě víc," vzpomíná pan Kunert. Sázku vyhrál: za šedesát minut si přišel na 280 korun a 20 marek. "Uvědomil jsem si, že tak jde snadno a rychle vydělat slušné peníze," říká "král" Kunert. "Zalíbilo se mi to." Na slušný příjem byl ostatně zvyklý - jako horník bral za komunistů tehdy neuvěřitelných 12 000 korun. "Sjezdil jsem celou Evropu," odpovídá pan Kunert na otázku, co s tolika penězi dělal. Nejdál prý byl v Istanbulu. Dnes vydělá v průměru 800 korun za den, tedy okolo 20 000 korun měsíčně. "Někdy v letní sezoně to ale může být i trojnásobek," upozorňuje pan Kunert. Bydlí v bytě u kamaráda, kterému dá čas od času pár stovek, kromě toho kupuje jen jídlo, pití a cigarety. Zajímá mě, jak je to s jeho údajnými miliony. "Žádný boháč nejsem, to jsou jen řeči," říká král. "Do banky mi od roku 91 chodí invalidní důchod. Ale na ty peníze můžu sáhnout až za rok, jsou na termínovaném vkladu. Kolik jich je, se neříká. Ale stačí to na nákup malé chatky někde u Sázavy. Tam chci dožít." Dříve měl i druhý účet v bance a mobilní telefon, ale podle jeho slov bylo obojí zbytečné. Kunert je pyšný na to, že je samostatný. "V Naději ani v Solidaritě jsem nikdy nebyl." Vedoucí střediska Naděje, které se snaží pomáhat bezdomovcům, Miroslav Švára jeho slova potvrzuje, ale má pro to jiné vysvětlení: "Žebráci k nám skutečně téměř nechodí. Oni jsou až na samém dně, kdežto sem přicházejí lidé, kteří se sebou ještě chtějí něco dělat."

Ze začátku jsem se styděl
Pan Kunert zdůrazňuje, že jako každá práce i žebrání vyžaduje jisté oběti. "Ze začátku jsem třeba žebral jenom za tmy, protože jsem se styděl," říká. Taky si dlouho zvykal na fakt, že se nesmí holit, česat a nosit čisté oblečení. "Neznamená to ale, že se nesmím mýt. Jenom si záměrně nečešu vlasy na temeni. Dřív jsem nosil paruku, od té jsem pak upustil," říká pan Kunert. Nespornou výhodou jeho zaměstnání je volná pracovní doba. Žebrácký král chodí na plac většinou na dvě až tři hodiny denně. Když mrzne tak jako dneska, dává si každou hodinu pauzu na ohřátí. Kromě mrazu existuje ještě jeden důvod pro přerušení práce: strážník. Od roku 2000 totiž platí tzv. žebrácká vyhláška, která žebrání zakazuje. "Vždycky když je vidím, tak se zvednu a obejdu si blok," vysvětluje Kunert. Někdy to ale nestihne, a to pak obdrží od strážníka pokutový bloček na částku 1000 Kč. "Nikdy jsem to nezaplatil," směje se. Přesto má ale s policií dobré vztahy, většinu pochůzkářů zná osobně. "Samozřejmě víme, že ty pokuty nemají smysl, ale musíme se vyhláškou řídit," vysvětluje strážník, který si nepřál být jmenován. Vyhlášku vymysleli pražští radní ve snaze vyhnat žebráky z centra hlavního města. "Prej budíme pohoršení," vysvětluje Kunert. Žebrácká vyhláška z roku 2000 byla také hlavním důvodem k založení Asociace českých žebráků - dobrovolné, nikde neregistrované organizace, která chtěla donutit městské zastupitele tento předpis zrušit. Přestože se jim dostalo přijetí na pražském magistrátu, svého cíle žebráci nedosáhli. "Je to spíš takový spolek kamarádů," usmívá se pan Kunert, který byl do čela Asociace zvolen už potřetí za sebou. Předseda se volí na každoročním sjezdu, který se koná vždy v únoru v jedné z pražských restaurací. "Je nás teď pětadvacet členů, všichni trestně bezúhonní. A nikdo z nás není alkoholik. To lidi mimo asociaci většinou pijou jak hydrant," dodává. Příkladem prý může být jeho někdejší kamarád Václav, u kterého král jeden čas bydlel v jeho domě za Prahou. "Ten dům už nemá," říká pan Kunert. "Celej ho propil."

Žebrák s vlastní ochrankou
Osmapadesátiletého Václava nacházím v Celetné ulici kousek od Staroměstského náměstí. Klečí před kloboukem, čelo má opřené o dlažbu. Na hlavě špinavou beranici a pod bradou husté dlouhé vousy, kolem rtů zhnědlé od cigaret. Tvrdě spí. Kolem se táhne silný alkoholový opar. Žebrá už osm let, ale o dům, ve kterém kdysi bydlel i král žebráků, prý skutečně přišel až v roce 1999. Tvrdí ale, že jakýmsi podrazem. Nicméně zápach vodky dává za pravdu spíš Kunertově verzi. Každopádně od pozbytí domu je Václav bezdomovcem. Na ubytování si ale nestěžuje, spí načerno v prostorách Hlavního nádraží, kde platí za "laskavost" tamním zaměstnancům. "Stojí to padesát korun na osobu a je tam topení, záchod i sprcha," vysvětluje Vašek. I on svůj průměrný denní výdělek odhaduje zhruba na 800 korun, čili měsíčně přes 20 000. "Nejvíc jsem vydělal minulej Silvestr - do dvou do rána čtyři a půl tisíce korun," říká. "A taky jsem jednou dostal najednou 200 euro a 100 dolarů, ale to jsou výjimky." Oproti králi Kunertovi má Václav výhodu, že se může střídat se svou přítelkyní. "V zimě to jde po půl hodině - jeden je na place a druhý se mezitím jde ohřát." Zima mu však evidentně nevadí. Naopak je to prý v jistých ohledech lepší. "V zimě třeba nemusím mít ochranku," uvádí mě Vašek v úžas. Dozvídám se, že od jara do podzimu si platí svou vlastní dvoučlennou ochranku. Každému z nich denně vysází 150 korun. "V sezoně je tu plno žebráků, takže ti dva mi hlídají moje území, kam nesmí nikoho dalšího pustit. Abych nepřišel o výdělky," vysvětluje Václav. "Kromě toho vždycky písknou, když jde policajt."

Připravte si přezůvky
V Celetné ulici žebrá i Štefan - obtloustlý vousatý muž v dlouhém kabátu. I on má svou ochranku, dělá mu ji jeho bratr Saša. Ten totiž žebrat nemůže, protože je stydlivý. Tak alespoň hlídá a drží kasu. Když se pak slušně a čistě oblečený muž s ledvinkou a mobilním telefonem u pasu postaví vedle Štefana, člověk by nevěřil, že jde o sourozence, kteří spolu svorně žijí ve stanu v jednom z pražských parků. "Brácha si na zevnějšku strašně zakládá," směje se Štefan. "To já nemůžu, nic bych nevydělal." V tu chvíli přichází bodrý chlapík v brýlích s vizáží bankovního úředníka. Živí se už dlouhá léta tím, že vyměňuje žebrákům cizí měny na české. "Euro od nás bere za 25 korun, pak to prodává dál," vysvětluje Štefan. Sám "směnárník žebráků" jakoukoliv publicitu odmítá. Za mírný úplatek nás bratři vedou ke svému příbytku. "Připravte si přezůvky," žertuje Štefan. Ve stanu mají naskládané deky a spacáky. "Většinou stačí tři svíčky a je tam jak v sauně," tvrdí Saša. Pak ale přiznává, že za velkých mrazů to nefunguje. Jsou tu první zimu, předtím bydleli po charitách. Na tyto organizace už ale Štefan jen nadává: "Jsou to mizerové, nutěj lidi pracovat." Ptám se na plány do budoucna. "Chceme našetřit peníze a odjet do Španělska," vypráví Štefan. "Tam ti daj byt, jídlo, ošacení, zdravotní péči... Prostě ti podají pomocnou ruku."