V Expu

Slovo - 19.9.2001
MARTINA KLAPALOVÁ
Nejméně patnáct dalších let se jen málokterý Pražan podívá do bývalé Bruselské restaurace EXPO 58 v Letenských sadech. Přinejmenším tak dlouho budou v jejím Interiéru kanceláře. Jak se mohlo stát, že se kdysi proslulé vycházkové místo s vyhlídkovou terasou stalo další administrativní budovou? Je to naprosté selhání památkových úředníků magistrátu, zní Jedna z možných odpovědi.

Když tato architektura, původně výstavní pavilon na světové výstavě v Bruselu, získala v roce 1958 Zlatou hvězdu jako nejvyšší ocenění, nebourala se. Našly se peníze na to, aby se stavba rozebrala v Belgii a znovu postavila v Letenských sadech. O třicet let později takřka zmizela z povrchu zemského. Chátrala od počátku devadesátých let, kdy její vlastnictví přešlo ze státu do soukromých rukou. Nyní, kdy je po více než roční rekonstrukci opravena, boje kolem ní neutichají. Přestavba na kanceláře, které tam mají být podle stavebního úřadu patnáct let, může být definitivní. Vlastníka společnost A.l.V. nic nenutí, aby tam otevřel restauraci. Zástupci A.l.V se včera odmítli k čemukoliv vyjádřit. Přislíbili, že své stanovisko sdělí ve čtvrtek při oficiálním otevření zrekonstruované budovy. To, že památkáři magistrátu souhlasili se změnou využití, považuje Klub za starou Prahu za nezákonné. "Chráněný byl nejen exteriér, ale i interiér, tedy restaurace včetně zařízení. Teď je z EXPA úplně jiná stavba. Kdyby se podobným způsobem postupovalo i v jiných případech, může se stát, že se z, Národního divadla stane obchodní dum," bije na poplach Karel Ksandr ze Státního ústavu památkové péče. Jen o málokterou památku Pražané přitom po měsíce bojovali s takovým zanícením. Primátor Jan Kaši ji chtěl pro město koupit, aby tam mohla být restaurace. Ale nebyly peníze. Ministr kultury Pavel Dostál ji chtěl zachránit a souhlas památkářů magistrátu zrušil. Příliš pozdě. Jiní památkáři organizovali protesty - přišel i ředitel Národní galerie Milan Knížák. Nepomohlo to. Případ poukazuje na pomalost a nefunkčnost celého systému památkové péče. Stavební úřad vydal stavební povolení na přestavbu památky, protože získal nezbytný souhlas památkářů magistrátu. Ministr po tři čtvrtě roce tento souhlas památkářů zrušil. Jenže odvolání k ministerstvu nemají odkladný účinek, stavební řízení tedy běželo dál až do konce. Vyplývá z toho jediné: společnost A.l.V. dosáhla toho, čeho chtěla. Aniž porušila jeden jediný zákon. A tak mnozí lačni po krvi odboru památkové péče magistrátu, který památku neochránil. "Proč? Pramení jejich rozhodování z neznalosti? Anebo stačí vědět, jak úředníka patřičně oslovit?," táže se za všechny Ksandr. Odbor se ale hájí: "Je lepší mít památku opravenou, byť s kancelářemi na dobu určitou, než ji nechat chátrat," tvrdí zástupce ředitelky odboru Jiří Musálek.

Redakce IN, Luděk Schreib
Asi je potřeba dodat pár věcí...Budova EXPA byla stavbou postavenou pro výstavu, tedy stavbou více méně provizorní a po stavební stránce to proto byla pěkná "ořechovina". A téměř deset let v rukou soukromého majitele, kdy zůstala prázdná a neobývaná, ji proto dostalo na pokraj totálního zhroucení. Takže si řekněme na rovnou že pokud měl někdo v úmyslu tuto památkou chránit, neměl ji především zprivatizovat bez jakýchkoli závazků...což udělal stát, který strčil do kapsy peníze za prodej a tím to pro něj skončilo. Nebyla to tedy Prahy, kdo EXPO dostal do problematické situace a nebyl to ani majetek města. Praha pouze (a to výhradně jako státní orgán památkové péče a stavební) řešila důsledky těchto špatných rozhodnutí, přičemž její možnosti byly omezené. Nestačí totiž někomu zakázat aby si tady udělal kanceláře, když současně nemůžete nařídit, aby památku opravil, případně v ní udělal restauraci. A to možné není, takže přímým důsledkem takovéhoto zákazu by bylo, že budova nakonec spadne. A že se ministr kultury postaví na stranu ochránců památky, to už je spíše pro zasmání, když jde o zástupce téhož státu, který tuto památku soukromníkovi prodal...A téhož ministra, který nepřistoupil na návrh Prahy, aby stát tuto památku znovu koupil a opravil...nebo se alespoň na její opravě finnačně podílel. Ono totiž nestačí památky chránit slovně a úředně. Jsou k tomu potřeba peníze. Jinak jsou důsledky takovéto ochrany horší, než když se neudělá nic. A "trhat hlavu" památkářům za to, že si tento prostý fakt uvědomují a dělají kompromisy, je hodně licoměrné, když to neprovázejí i skutky...A jen veřejně křičet, že Praha měla vydat desítky miliónů na zakoupení památky, kterou stát před tím prodal a další desítky miliónů za její opravu (přičemž by poté asi trvale dotovala i její provoz, protože kdyby tam někomu ekonomicky vycházela restaurace, tak už by tam dávno byla) takovýmto skutkem rozhodně není.