Vojanovy sady

Zádumčivost této zahrady patrně přetrvala ještě z dob středověku, kdy byla založena jako klášterní, s formální, přísnou geometrickou úpravou, kterou jen velmi mírně pozměnil až volně-krajinářský styl uplatněný v části zahrady ve 20. letech 20. století.

Důstojnost místa podtrhují i zde usídlení pávi, kteří jen zřídka rozčísnou ticho svým výkřikem. Sem se chodí rozjímat s knihou, tady lze nalézt klid od ruchu velkoměsta, u jezírka ve stínu vzrostlých stromů spočinout na lavičce a zahloubat se nad smyslem bytí.

Jednoduchá zahrada se dvěma cestami – přímkami vedoucími od vstupu z ulice U Lužického semináře – je „ozdobena“ pouze dvěma kaplemi umístěnými uprostřed na kolmici cest: kaplí svaté Terezie z Avily s malbami na stropě a kaplí svatého Eliáše, která, skrytá za keři, vybízí k prohlídce i díky své krápníkové výzdobě a rovněž nástropním malbám.

Na konci hlavní cesty pak vyzývá široké schodiště k výstupu na terasu, kde je možné posedět opět na lavičkách a shlížet na zahradu přes masiv vysazených, převážně tisových, keřů a prohlédnout si zrekonstruované sluneční hodiny ozdobené freskovou malbou.

Zahrada bývá přitažlivá zejména v pozdějším jaru, kdy rozkvetou jednak cibuloviny vysazené volně do trávy, jednak vzrostlé magnólie a další okrasné keře, později také růže na terase a lípy. Zajímavou dominantu tvoří v první třetině zahrady vzrostlá převislá vrba bílá, jíž se také někdy říká smuteční.

Zahrada je považována za nejstarší částečně zachovalou zahradu v Praze. Její rozloha činí 2,4 hektaru. Loni se zde konala výstava velkoformátových fotografií s námětem tance.

Historie:

Svůj současný název získala zahrada až v roce 1954, kdy byla otevřena pro veřejnost a pojmenována podle významného českého herce Eduarda Vojana. Přes přízvisko „sady“ si uchovala intimnější charakter. Původně šlo o část ovocné zahrady přináležející k biskupskému dvorci založenému na Malé Straně ve 13. století.

V roce 1661 část tohoto prostranství zakoupil císař Ferdinand III., založil zde klášter, ve kterém se usadily bosé karmelitky. Ty pak měly zahradu ve správě a vtiskly jí svou výrazně střídmou podobu.

V 17. století přibyla rovněž arkádová zeď s výklenky mezi klášterem a zahradou. Někdy z té doby pochází i kaple sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně, což bylo v období baroka módní záležitostí. O pár desítek let později byla vystavěna také kaple sv. Terezie z Avily.

V roce 1920 získalo zahradu od řádu anglických panen, které ji měly od roku 1783 v držení, ministerstvo financí a v témže roce byl částečně zastavěn jižní díl zahrady a severní přetvořen do historizující krajinářské podoby.

Sady vzhledem k jejich poloze v sousedství Vltavy zasáhla v roce 2002 povodeň, která je zničila. Voda zde dosahovala do výšky skoro čtyři metry.

Zdroj informací: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, PIS