Svět ticha
Všeobecně se traduje, že nejdůležitějším smyslem pro člověka je zrak, který nám poskytuje informace o prostoru kolem nás. Ztráta sluchu je ovšem ztrátou neméně bolestnou.
Je to totiž právě sluch, který přináší akustické informace do našeho mozku již v období nitroděložního života, po narození pak mimo jiné také ve spánku nebo v bezvědomí. Člověk slyší i zvuky, které jsou mimo jeho zorné pole, slyší při zavřených očích. Jeho ztráta vyděluje člověka ze „světa lidí“ a může vést k pocitu izolace, osamělosti a v konečném důsledku až ke změně osobnosti postiženého člověka.
U každého postižení obecně platí, že čím později k němu dojde, tím je pro člověka těžší se s ním vyrovnat. U lidí, kteří trpí poruchami sluchu to platí také, narozdíl od jiných postižení však hluchota paradoxně usnadňuje život spíše těm, kteří k ní přišli v pozdějším věku: bývá totiž velmi důležité, jestli o sluch přišlo dítě v prvních měsících svého života, kdy ještě nedošlo k žádnému vývoji řeči, v době, kdy již svou schopnost mluvit začalo rozvíjet, anebo jej ztratil dospělý člověk, který svá přání a myšlenky až do doby svého postižení formuloval zcela normálně.
Podle odhadů trpí různými stupni ztráty sluchu na celém světě až 600 milionů lidí. V České republice jich žije v současné době zhruba půl miliónu. Těch zcela hluchých je přitom mezi námi sedm a půl tisíce. Tyto webové stránky jsou určeny především jim. Naleznou zde nejenom informace o aktivitách skupin a sdružení ve kterých jsou aktivní jejich souputníci v postižení, ale například i seznamy restaurací či obchodů, kde obsluha alespoň částečně ovládá znakovou řeč. Nabídneme i pohled do života těch, jejichž každodenním průvodcem je ticho, rozhovory s odborníky či aktuální pokroky v medicíně. Naším cílem je, aby alespoň prostřednictvím tohoto webu vnímali českou metropoli k jejich postižení přátelskou.
Druhy postižení
Poruchy sluchu mají několik různých podob a kritérií podle kterých se také dělí. Asi tím nejdůležitějším kritériem k rozpoznání vážnosti poruchy sluchu je hlasitost zvuku, který je postižený ještě schopný plně vnímat.
Pro vážnost ztráty sluchu je podstatné je, jestli k postižení došlo již v období takzvaně prelinguálním, neboli v době před zahájením vývoje řeči a tedy v prvních měsících života, nebo až postlinguálním – tedy v době, kdy se řeč již začala vyvíjet. Sami lékaři pak sluchově postižené rozdělují podle toho, jakým způsobem ke ztrátě sluchu přišli, na dvě skupiny.
První, tzv. konduktivní skupinu tvoří lidé, kteří utrpěli poruchu zvukovodu, ušního bubínku, nebo středního ucha. K těmto poruchám v drtivé většině případů dochází buď následkem úrazu, nebo dlouhodobému vystavení nadměrnému hluku. Dobrou zprávou pro všechny je, že valné části takto postižených lidí dokáží lékaři sluch buď částečně, nebo i plně vrátit – a to buď za pomocí sluchadel, nebo chirurgickým zákrokem.
Senzirineurální porucha u druhé skupiny bývá bohužel spojena s úplnou a neobnovitelnou ztrátou funkčnosti sluchových buněk ve vnitřním uchu. U těchto postižení není možná léčba léky. Pouze pomocí naslouchadel nebo sluchových implantátů je možné za určitých okolností umožnit relativně dobré slyšení.
Když se řekne…
- Lehká nedoslýchavost: nemocný není schopný zachytit zvuk slabší dvaceti decibelů. Takový člověk může být při normálním rozhovoru s jiným hovořícím člověkem maximálně šest metrů daleko, aby jej byl schopen slyšet.
- Těžká nedoslýchavost: Člověk s tímto stupněm poruchy není schopný komunikovat jinak, než s pomocí audiotechnických pomůcek.
- Naprostá hluchota: Člověk není schopný komunikovat jinak, než za pomocí znakové řeči či odezírání.