Lenka Vlasáková: Perfekcionistka od tří dětí

Dnes již dvanáctiletou dceru Sofii přivedla na svět do pražského podnájmu v roce 1996. Prostřední Amélie slaví právě dnes šesté narozeniny a před třemi lety přišel na svět ještě malý Max.

Herečku Lenku Vlasákovou jsme coby rodilou Pražačku, matku tří ratolestí a vytíženou profesionálku požádali, aby se stala prvním patronem našeho rozcestníku.

Dlouhý čas pobývala celá jejich rodina, kterou tvoří i tatínek, rovněž herec Jan Dolanský, v Košířích. Nedávno sice přesunuli rodinné sídlo do malého domečku v Újezdu nad Lesy, ale díky povolání rodičů a škole ratolestí tráví všichni v hlavním městě mnoho času. Právě proto jsme herečku Lenku Vlasákovou coby rodilou Pražačku, matku tří ratolestí a vytíženou profesionálku požádali, aby se stala prvním patronem našeho rozcestníku.

Sešli jsme se stylově v mateřském centru U houpacího koně nedaleko Anděla, kde je Lenka pravidelným hostem a dává si zde také většinu svých schůzek. Kolem se batolí, pobíhají a štěbetají nejen její děti. Max se chce mazlit s maminkou, nejstarší dcera potřebuje probrat jakési školní záležitosti a Lence běží čas, protože za hodinu malé Amálce končí hodina výtvarky a maminka musí mezi tím stihnout zajet pro její narozeninový dort. V celém tom zmatku ale přeci jen nacházíme pár okamžiků na čaj a pár slov.

Vzpomenete si, jaké to bylo žít coby mladá nemajetná maminka v Praze v roce 1996? Zřejmě trochu jiná realita, že?

To máte pravdu. Odhaduji, že zhruba 90% mladých maminek nepracovalo a bylo vlastně vyloučeno ze společnosti. V okamžiku, kdy jste stala matkou, měla jste utrum. Dnes prožíváme doslova babyboom a mateřství se stalo bezmála módní záležitostí, ale v té době bylo dětí málo, rušily se školky, slučovaly školy a mít malé dítě znamenalo stát se pomalu vyděděncem. Doba byla orientovaná na výkon a i mladé ženy často pohlížely na své vrstevnice s dětmi, jako na nebožačky, které neumí nic jiného než rodit, prát plínky a šišlat.

Dnes je to podle vás lepší?

Jak se to vezme. Ženy jsou sami o sobě mnohem aktivnější a snaží se z izolace, do které se po porodu dostávají, vymanit. Ostatně i toto centrum vzniklo z iniciativy takové izolované maminky, která už to doma prostě nemohla vydržet. To že je dnes po Praze mnoho takových center je ale jen a jen dílem podnikavých maminek, které potřebovaly místo, kde by mohli pobýt ve společnosti ostatních, a kde by se jejich děti mohly rozvíjet například v různých kroužcích.

Vím, že sem docházíte s dětmi už mnoho let. Jak jste tehdy „Koně“, jak se centru mezi maminkami říká, našla? V nějakém časopise nebo na internetu?

Kdepak, něco jako je mateřské centrum tehdy média nezajímalo a internet jsme ještě tolik nepoužívali. Poradila mi to maminka Sofiiny spolužačky. Prostě: Matky sobě. Byla jsem za ten objev, který byl navíc relativně blízko od domova, vděčná.

Máte představu, kolik tu s dětmi trávíte času?

V současné době přicházíme tak jednou až dvakrát týdně, většinou kvůli kroužkům, na které sem děti docházejí. Ale dokud jsme bydleli v Košířích, bývali jsme tu i čtyřikrát týdně. Především v zimě, protože tehdy nemůžete být s dětmi venku.

Mnozí Pražáci nedají ani po narození dětí na život v metropoli dopustit. Tvrdí, že děti mají blíže do škol a kroužků, snáze tu seženete hlídání, je zde lepší zdravotní péče a bohatší kulturní a společenské vyžití. Vy jste se ale před nedávnem odstěhovali za město. Můžete porovnat?

Ačkoli jsem rodilý Pražák a mám město ráda, s dětmi mi připadá život za městem snazší. Pravdou je, že Sofie má daleko do školy, protože jsme ji nechtěli brát z té, do které chodila, takže jezdí přes celé město. Naštěstí už je velká. Pravdou je, že nám trvá déle se kamkoli dopravit, ale poměrně rychle jsme si na to zvykli.

Bydlení za městem má i mnoho výhod. Vyhnete se každodennímu dilematu: Co budeme dělat? Tak půjdeme na hřiště. Což znamená obléci děti, zabalit jídlo, pití, náhradní oblečení a s tunovým kočárem se tramvají dopravit na nejbližší alespoň trochu slušné hřiště. A za dvě hodiny se zase musíte zabalit a se špinavými rozdováděnými dětmi dojet tramvají zpět domů. To dá docela zabrat. Na venkově prostě pustíte děti, klidně v pyžamu, na zahradu a je to.

Zdá se, že největší trauma pražských maminek je MHD.

Přesouvat se s kočárem pražskou MHD je totiž peklo. Pamatuju si, že když jsem ještě nejezdila autem, na mnohá místa jsem prostě odmítala vůbec jít. Třeba na Karlově náměstí jsou ve vestibulu hned několikery schody, přes které musíte kočár zkrátka přenést. Nebo když musíte pokaždé na zastávce někoho uprosit, aby vám pomohl s kočárem do a pak z tramvaje. Je to až ponižující. Kolikrát jsem měla pocit, že jsem pro kolemjdoucí snad neviditelná.

Takže je to ale také hodně tím, jak se k maminkám chovají ostatní, nejen nedostatečnou infrastrukturou?

Jistě. I když jsou dneska díky babyboomu děti a maminky víc vidět, stále vás lidi ve dveřích tramvaje odstrčí, aby byli venku dříve, místo aby vám pomohli.

Máte pocit, že může město pro zlepšení situace maminek něco udělat?

Chování lidí radnice zřejmě neovlivní, ale samozřejmě větší investice do bezbariérového přístupu k MHD by pomohla. Protože cestovat s kočárkem obzvláště po centru města je opravdu náročný vzpírací sport.

Také školek je stále absolutní nedostatek. Loni mi Maxe odmítli vzít do školky, protože jsem byla ještě na mateřské. Přála jsem si, aby chodil alespoň jeden rok společně se starší sestrou, která už půjde napřesrok do školy, aby byl pro něj ten přechod snazší, ale nevyšlo to.

Najdete alespoň nějaký pozitivní vývoj?

Určitě. Třeba přístup personálu v restauracích se výrazně změnil k lepšímu. Když byla Sofie malá, jediná volba, kterou jste měli, byl McDonald. Najít tehdy restauraci, kde by měli alespoň nekuřácký koutek nebo dokonce dětskou židličku, bylo téměř nemožné. O dětském koutku nemluvě. Změnilo se hodně i v přístupu dětských lékařů, jak vypadají jejich čekárny a ordinace. Asi jsem perfekcionista, chtěla bych, aby bylo všechno lepší hned. Při prvním dítěti jsem čekala, že se to tak za dva roky zlepší, ale trvá to moc dlouho. Nevím, jestli budu mít ještě další dítě, abych ten kvalitnější servis v budoucnu využila.

Máte nějakou oblíbenou kavárnu nebo restauraci, kam s dětmi zajdete?

Kromě Houpacího Koně, jsme chodívali také do pizzerie Kmotra, tam býval hezký dětský koutek, ale bohužel už je zrušená. Dnes zajdu ráda třeba do Ganysu, ale většinou už bez dětí.

Myslíte si, že portál jako je tento může maminkám pomoci?

Mně určitě, protože nemám televizi, a tak většinu informací hledám právě na internetu.

Lidé vás znají především ze seriálu Hraběnky, prozradíte nám, v čem vás uvidíme příště?

Tak kromě divadla, kde hraji v pěti inscenacích, například v ABC v Anně Karenině, teď natáčím seriál podle scénáře Marka Epsteina. Je to taková duchařská detektivka, tak trochu ve stylu Randala a Hopkirka.

LENKA VLASÁKOVÁ

Herečka Lenka Vlasáková (36) zažila vrchol své slávy před deseti lety, kdy neobyčejně působivě ztvárnila hlavní roli ve filmu Lea (1997). Za dramatickou roli nemluvící dívky si zaslouženě odnesla prestižní ocenění Českého lva. Očekávalo se od ní, že po tomto úspěchu vzplane jako kometa. Ona se však pro mnohé překvapivě rozhodla pro rodinný život.

Svou prvorozenou dceru Sofii má dnes již s bývalým manželem Egonem Tobiášem. Amálku a Maxe si pořídila se svým dlouholetým a o sedm let mladším partnerem, hercem Národního divadla, Janem Dolanským. Talentovaná herečka se do podvědomí diváků vrátila vloni, kdy rovnýma nohama skočila do jednoho z nejočekávanějších seriálů poslední doby, seriálu České televize, Hraběnky (2007).

V kinech ji nyní můžeme vidět v nejnovějším filmu Jana Hřebejka U mě dobrý v roli Anduly. Právě již výše zmíněný partner Jan Dolanský a rodinné zázemí je Lence tou největší oporou: „Jen díky skvělé rodině jsem si mohla dovolit mít tolik dětí. Jenda je ochotný, obětavý a hrozně mi pomáhá. Každý druhý by se v jeho věku honil za merunou a on statečně nese nelehké břemeno otcovství. S pomocí všech, co mi děti pohlídají, si můžu dovolit občas vzít roli v divadle nebo televizi," uzavírá herečka.


Autor: Jana Kobesová
14. července 2008
14. července 2008