Ztráta zraku odděluje člověka od věcí, ztráta sluchu od lidí

Dotázaný reaguje neadekvátně, odpovídá nesouvisle. Pokud nám sám neřekne, že slyší špatně nebo vůbec, tak jeho chování ani pořádně nerozumíme. Ta osoba nám připadá zvláštní, jiná. Je proto důležité, aby ve společnosti byly nastaveny podmínky tak, aby byl život s tímto handicapem co nejméně odlišný od běžného života zdravého člověka.

K tomu je potřeba několik základních předpokladů. Určité aspekty musí pomocí legislativy upravovat stát. Velice důležitým faktorem je i chování rodiny a nejbližšího okolí. Komunikaci s člověkem s poruchou sluchu je totiž třeba se trpělivě učit a pokud ji nezvládneme, nervozita z nepochopení bude nejspíš oboustranná a hrozí, že handicapovaný se postupně uzavře do sebe a začne se vyhýbat lidem. Stane se nedůvěřivým, v extrémním případě zlým jedincem. Může nabýt dojmu, že všichni mluví o něm, nebo mu úmyslně zatajují informace. A nesmíme zapomenout na vzájemnou pomoc mezi samotnými neslyšícími. Zdravý člověk se totiž může snažit sebevíc, ten pocit prázdna a ticha ale nikdy nedokáže pochopit.

Bez zákonů to nejde

Legislativní systém České republiky upravuje jak vzdělávání dětí se sluchovým postižením, tak i jejich pozdější začleňování do koloběhu běžného života. Vyhláška ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z února 2005 ( č. 73/ 2005 Sb. ) novelizovaná vyhláškou č. 62 / 2007 Sb. upravuje mimo jiné právě systém vzdělávání dětí se speciálními potřebami, kam sluchově handicapovaní patří. Obecně v Česku panuje tendence, a vyplývá to i z legislativy, aby tyto děti byly co nejvíce začleňované do běžných škol. Samozřejmě, dovolí – li to míra jejich postižení a má – li na to škola dostatečné vybavení a zázemí. (Plné znění vyhlášky č.73/2005 Sb. najdete na http://www.msmt.cz/uploads/soubory/sb020_05.pdf , novelu č.62/2007 Sb. pak na http://www.msmt.cz/uploads/soubory/vyhlasky/sb027_07.pdf.)

Po ukončení vzdělání, základního, středního nebo vysokoškolského, přichází na řadu další důležitá životní etapa. Zaměstnání a vydělávání peněz, bez kterých v dnešní době není možné existovat. A protože handicapovaným se mnohem obtížněji „ shání práce“ než zdravým lidem, upravují české zákony i tuto sféru. Legislativa umožňuje například vytváření chráněných pracovních dílen – pracovišť, kde je zaměstnáno víc jak 60 procent osob se zdravotním postižením. Na jejich vznik a provoz mohou přispívat úřady práce. Zároveň ukládá povinnost každému zaměstnavateli s více jak pětadvaceti podřízenými, aby osoby zdravotně postižené tvořili minimálně 4 procenta z celkového počtu zaměstnanců. Tuto povinnost lze kompenzovat například odebíráním výrobků od organizací s více než 50 procenty zaměstnanců se zdravotním postiženým. Dodržování těchto podmínek každoročně kontroluje příslušný úřad práce a za jejich porušení jsou stanoveny sankce v maximální výši až jeden milion korun. Otázku zaměstnávání osob se zdravotním postižením upravuje Zákoník práce (http://www.zakonik-prace.cz/ ), zákon o zaměstnanosti č.435/2004Sb. (http://portal.mpsv.cz/sz/obecne/prav_predpisy/akt_zneni/z_435_2004) a jeho následná novela zákonem č. 518/2004 Sb. (http://portal.mpsv.cz/sz/obecne/prav_predpisy/akt_zneni/v_518_2004 ).

Komunitní plánování sociálních služeb

Kvůli zlepšení dostupnosti a zkvalitnění sociálních služeb, tím pádem i pomoci sluchově postiženým, se od roku 2000 v jednotlivých krajích a obcích zavádí takzvané komunitní plánování sociálních služeb. Základem je spolupráce zadavatelů (krajů a obcí) sociálních služeb s jejich uživateli (klienty) a poskytovateli (jednotlivé organizace). Laicky řečeno – zástupci všech tří stran si sednou u jednoho stolu a dohodnou se na budoucí podobě a době trvání služeb a na způsobu, jakým chtějí vytyčeného cíle dosáhnout. Hlavní výhodou komunitního plánování je jeho územní a časová omezenost. Každá oblast Česka má totiž jiné požadavky a i ty se mohou v rámci regionů s postupem času měnit. Systém komunitního plánování se tak zatím jeví jako nejoperativnější způsob, jak distribuovat pomoc tam, kde je nejvíc potřeba.

Pomoc státu,ziskových a neziskových organizací je velice důležitá. Otevírá handicapovaným nové možnosti života a seberealizace. My „zdraví“ bychom se zase měli snažit, aby společenské rozdíly vzniklé handicapem byly co nejméně viditelné. Způsobů jak pomoci existuje mnoho a je pouze na nás, který si z nich vybereme.