Prahou na kole

V letech 2006 – 2008 vyučoval němčinu na česko-německé základní škole, kde ho nepřetržitě otravovali nadřízení. „Bylo mi, jako kdyby mě co chvíli natřeli térem, vyváleli v peří a shodili z Karlova mostu,“ říká.

V letech 2006 – 2008 vyučoval němčinu na česko-německé základní škole, kde ho nepřetržitě otravovali nadřízení. „Bylo mi, jako kdyby mě co chvíli natřeli térem, vyváleli v peří a shodili z Karlova mostu,“ říká.

Místo aby se ale vytratil zpátky do Německa ke své dobře placené a recesí nepostižené učitelské profesi, udělal si volno a napsal částečně autobiografický román, který vyjde už zanedlouho. Místy je dokonce i humorný, přestože děj se odehrává v Praze.

Ve druhém roce své blaženosti z dlouhé dovolené rozjel Gottlieb Roman Commandeur také hereckou kariéru, a to pod svým skutečným jménem, které je podstatně kratší nežli to, které zde uvádíme. Počkejte si na něj v muzikálu „Miluji tě, jsi prima, ale rychle se změň“.

Prahou na kole

Když se proplétáte Prahou, ať už jejím centrem, tak krásně odtrženým od reality a tudíž zcela Čechůprostým, anebo ohyzdnými, ale zato děsivě reálnými sídlišti sestávajícími z rozsypaných obřích kostek lega, vlastně paneláků, jen stěží někde spatříte nějakého cyklistu.

Ti, které přece jen občas zahlédnete, bývají uspěchaní, zmožení a zničení. Jsou to totiž se vší pravděpodobností cyklo-kurýři. Zdá se, že se nad nimi vždy a za všech okolností sunou jakési zvláštní mraky, z nichž prší zásadně pouze na tyto nešťastníky. Jelikož jsou to Češi, a tudíž se cítí být věčnými provinilci, nemívají povětšinou ani helmy ani pořádné oblečení do deště.

Vypadají žalostně, tihle cyklisté s promoklými vlasy a vodou nasáklými džínami s jednou nohavicí vyhrnutou až ke koleni. Ani není divu, že průměrní čeští řidiči by je nejraději odehnali ze silnice jako dotěrné mouchy. Člověk přímo slyší, jak takový chlapík ve svém zbrusu novém Porsche syčí: „Vodprejskni, kreténe, když nemáš na auto!“

Otrapové na dvou kolech

Jsem západní Němec, a tím pádem trpím přílišným sebevědomím – tedy aspoň podle některých domorodců – a moje osobní reakce zní: „Vy Češi jste 40 let pozadu!“ Je to už pro mě skoro taková mantra. Gestem pro takovou situaci je pak samozřejmě vztyčený prostředník, vždycky když:

- Mě značnou rychlostí předjíždí auto na takovém tom příšerně nebezpečném úzkém místě vedle tramvajové zastávky, kde by se mezi mě a kolem svištící boční zrcátko vešel tak leda list tenoučkého papíru.

- Když mě dojede autobus, začne předjíždět a pak zatroubí asi tak tiše, jako když startuje raketoplán, a to přesně ve chvíli, kdy mě míjí.

- Když na mě začne řidič auta hulákat přes zavřené okýnko, rudne přitom bezdůvodným vztekem a gestikuluje na mě jako vzteklinou posedlý mim, protože jsem se opovážil objet jednu asi tak dva metry hlubokou a metr širokou díru, jakých jsou na kraji silnice myriády, čímž jsem se poněkud přiblížil k jeho jízdní dráze.

- Když mi takzvaný přítel řekne, že jsem blázen a že si koleduju o průser, když po Praze jezdím na kole.

To tedy nejsem! A mám pro ně adekvátní odpověď:

Jízda na kole Prahou je paráda!

Zkuste si to sami, jestli si ovšem troufnete. Je to nebezpečné, uznávám. Ale pravidel tu platí pramálo, protože policii jste úplně ukradení. Takže jezděte po chodnících nebo opačným směrem v jednosměrkách! Jezděte přes parky anebo klidně i po Magistrále! Časově to natřete každému autu, o tramvajích ani nemluvě, a ještě půjdete příkladem k udržitelnějšímu a ekologickému životnímu stylu. Můžete pak přestat chodit do tělocvičny, protože Praha vůbec není jedna rovinka. A možná se dokonce na každoměsíční demonstraci zvané Cyklojízda seznámíte se svým budoucím životním partnerem!

Skočte naráz o čtyřicet let kupředu!

Tahle cykloakce začíná každý třetí čtvrtek v měsíci na náměstí Jiřího z Poděbrad v 6 hodin večer. Mívá policejní doprovod a vždycky vede na Magistrálu, což je fakt cool. A Češi, kteří se jí účastní, jsou o 40 vyspělejší a chytřejší než jejich opoždění spoluobčané. Takže to, přátelé, je materiál na manželství!

Myslím pozitivně. Proto jezdím po Praze na kole!