Bohuslav Svoboda: Proč jsem se nestal horníkem

Pomohl na svět asi třem a půl tisícům miminek a taky jedné koaliční smlouvě, proti které se loni na podzim v Praze demonstrovalo. To, že si pravicově smýšlející člověk, jako je nový pražský primátor za ODS Bohuslav Svoboda (67), padl do náruče se sociálními demokraty, může mít kořeny už v jeho dětství, kdy se ze solidarity s mladými učni přihlásil, že chce být horníkem.

„Celý život kolem sebe slyším, že mě moje sociální cítění přivede do hrobu,“ komentuje primátor příhodu, která se stala, když mu bylo zhruba deset. „Protože táta byl venkovský praktik, tak jsem se v podstatě narodil v ordinaci, chodil jsem si hrát pod rentgen a prý už v kočárku jsem tvrdil, že chci být lékařem. Ale jednou jsem tu myšlenku opustil, to když k nám do páté třídy přivezli asi deset hornických učňů, kteří dělali nábor.
Měli na sobě kabátky s přezkami, zpívali veselé písničky, tancovali a vykládali, jak je to na učilišti krásné. Na konci se nás paní učitelka Lišková zeptala, kdo by měl zájem, a když se nikdo nepřihlásil, byli z toho strašně smutní. A tak jsem zvedl ruku. Pak jsem se ještě dlouho třásl, aby mi to někdo nepřipomněl,“ pousměje se dlouholetý porodník a gynekolog.
S tradičním motýlkem místo kravaty a ostře řezanými rysy působí na první pohled trochu upjatě, ale i přes seriózní výraz utrousí mimoděk nějaký ten vtípek a vážné situace dokáže podat humorně. Jiný než suchý humor ale od něj nečekejte. Že jde o žert nebo ironii, si mnohdy uvědomíte se zpožděním, protože během vyprávění se primátor tváří trochu jako sfinga a koutky úst zvedá jen výjimečně. To už se spíš zasmějí, zřejmě překvapené, že jejich šéf dokáže být i zábavný, jeho dvě spolupracovnice dohlížející na průběh rozhovoru - tisková mluvčí a mediální asistentka.

Čárky už si nedělá

„Jednou jsme s rodiči večeřeli na zahradě, když k nám přivezli chlapečka s rozříznutou nohou. Otec sáhl vedle po kufříku, ránu mu na místě ošetřil a večeřeli jsme dál. To byly momenty, které mi připadaly veliké a vznešené, takže jsem měl představu, že budu chirurg, že to je obor pro chlapa,“ vysvětluje primátor. Jenže napoprvé se z politických důvodů (byl syn lékaře a synovec emigranta) na medicínu nedostal, a aby si do příště vylepšil kádrový profil, šel dělat zřízence na chirurgii. I později během studia si chodil do nemocnice přivydělávat.

„Po druhém ročníku mě poslali na záskok na gyndu, kde jsem na nástěnce objevil sdělení, že přijmou pomocnou vědeckou sílu z řad studentů. Říkal jsem si, že když už tady tak jezdím s pacienty, tak se přihlásím. Řadil jsem fotografie, maloval tabulky, počítal statistické výsledky a za odměnu jsem mohl se svým školitelem chodit na sál a do porodnice. V době promoce jsem měl porozeno asi 450 dětí, protože tehdy byl babyboom a já jsem byl na oddělení skoro pořád.“
I když už si čárky za každé dítě, které přivedl na svět, dávno nedělá a jejich počet odhaduje podle populačně silných a slabších ročníků, pomáhat rodit děti ho pořád baví. „Je to mimořádný zážitek, který se neomrzí, ani když to děláte po tisící. Něco jiného je přece vytáhnout živé dítě, než vyndat z břicha shnilé slepé střevo. Nikdy se nezbavíte úcty a zvláštního strachu z toho, jak to dopadne,“ líčí odborník v oboru, který patří k nejrizikovějším na světě.
„Můj první porod byl skvělý, protože mi vybrali něco hodně jednoduchého, u čeho vlastně porodník ani být nemusel. Jenže já jsem stejně nabyl ohlušujícího pocitu mimořádné dovednosti, který však s postupujícím časem a zkušenostmi vymizel.“ Na porod čtyř vlastních dětí si netroufl. „Porodnictví se ve vteřině může stát náhlou příhodou vyžadující rychlé řešení, takže lékař nemůže být ještě zatížen vazbou k matce a k dítěti. Jsem přesvědčen o tom, že kdybych měl rozhodovat, chvíli bych váhal a možná bych se nerozhodl správně.“

Kdy je čas odejít

Ještě než se stal primátorem, tvrdil, že medicínu nehodlá zcela opustit. V rámci výuky studentů nebo lékařů z jiných nemocnic se na Vinohradech věnuje onkologickým operacím a nechal si i ambulantní pacientky, převážně ty, které k němu chodí už mnoho let na kontrolu po radikální léčbě rakoviny. „Slíbil jsem jim, že po deseti dvaceti letech, co je mám v péči, je neopustím. Pak se s někým potkám, mimo plán ho pozvu do ordinace a sestry, které to mají dobře zorganizované, pak šílí, že pacientka není napsaná v počítači. To je to moje sociální cítění. Naštěstí mě můžou zastoupit jiní lékaři, které jsem vychoval a o kterých vím, že to dělají jako já.“

Přestože už by měl nárok na důchod, cítí, že je ve svém oboru ještě něco platný. „Vymyslel jsem si pravidlo, že v okamžiku, kdy doktor bude mít na operačním sále velký problém a zavolá si k jeho řešení někoho jiného než mě, tak je načase, abych toho nechal. To je pro mě měřítko, jestli jsem schopen udržet úroveň a dávat něco dál. Hodnocení musíte nechat na těch okolo, sám člověk nemusí poznat, že ruka nebo psychika už nejsou tak pevné.“
Na medicínu se dala i Svobodova dcera, která se specializuje na obličejovou chirurgii. „Stejně jako táta mě, tak ani já jsem dceru k medicíně nevedl, protože pokud máte vyslat potomka do tak obtížného světa, tak jenom za předpokladu, že to bude sám doopravdy chtít. Samozřejmě je nějaké procento těch, kteří studují, aniž by to úplně chtěli, ale to je pak na mašli. Primárně se totiž musíte vzdát sám sebe, protože začnete žít život pacientů. Zkuste se tomu vyhnout, když se vám se vším svěřují. Asi to jde, ale to se pak dostaneme k otázce, co to je a není dobrý lékař.

Když nebudete chápat své pacienty, tak velmi obtížně akceptujete, že kvůli nim nemáte noci, víkendy, že neznáte svůj volný čas, nezajdete s rodinou na zmrzlinu, že proti slibům přijdete domů až ve tři ráno a nikdo pak s vámi nemluví. Vždycky říkám, že takové nasazení se vlastně ani nedá poměřovat penězi. Nehledě na to, jaké riziko na sebe lékař bere. Když operujete někoho třeba s nádorovým onemocněním, tak víte, že nemáte žádné opravné termíny. Jdete, kam až můžete, a snažíte se jít pokaždé o kus dál, ale s vědomím, že medicína neumí nic na sto procent.“

Hluchá místa v politice

Ačkoli je ODS první stranou, do níž Bohuslav Svoboda vstoupil, má už za sebou pokus o zvolení do Senátu v roce 1998 na kandidátce někdejší Čtyřkoalice. Šest let navíc vedl Českou lékařskou komoru a v roce 1999 se o něm spekulovalo jako o odborníkovi, který by měl ve funkci ministra zdravotnictví vystřídat sociálního demokrata Ivana Davida. „Tyto úvahy jsem sám odsouval, protože v takové pozici musíte mít za sebou velikou politickou podporu a musíte nastoupit na začátku volebního období. Každý ministr musí udělat něco nepopulárního a je potřeba dost času na to, aby si na to lidi zvykli, aby mu to jenom nezlomilo vaz.“

Na volební kampaň do Senátu na Liberecku dnes vzpomíná spíš s úsměvem, ale pořád o ní mluví jako o náročném období. „Od té doby vím, co je to Severáček, a kdo tam nezpíval, tak nemůže kandidovat,“ podotýká v žertu primátor. „Chodili jsme dům od domu, hospodu od hospody a diskutovali s občany, což nebylo vždycky snadné, protože už tehdy tam byla vysoká nezaměstnanost. Nedá se to vůbec srovnávat s billboardovou superakcí před loňskými komunálními volbami.“
Když na podzim konečně nahlédl pod pokličku politické kuchyně, ne všechno se mu zamlouvalo. Jako většinu nováčků ho zvlášť zaskočily průtahy v jednáních, která nikam nevedla. „Politika má v sobě spoustu hluchých míst, kdy člověk musí třeba několik dní vysvětlovat dokola totéž a výsledek nikde. Dřív jsem byl zvyklý ráno přijít do práce a spoustu hodin jet bez jakékoli pauzy, zatímco čas strávený v politice bych leckdy dovedl využít daleko účelněji,“ naráží především na vyjednávání ohledně koaliční smlouvy na pražské radnici.
Dohoda se nakonec zrodila v jeho kanceláři ve vinohradské porodnici. „Velel jsem tomu já, takže v okamžiku, kdy všichni v půl třetí ráno žádali, abychom to odložili, že si potřebují odpočinout, tak jsem řekl ne. Nepustil jsem je ven a navíc byla zamčená celá nemocnice. Tehdy jsme pracovali naprosto efektivně a na konci jednání jsme byli schopni psát text dohody do počítače,“ říká s dávkou zadostiučinění primátor, jehož si dala pražská ODS do erbu jako člověka, který jí má vrátit důvěryhodnost.

Probodnutý a málem zastřelený

Schopnost férově překonat toho druhého získal léty vrcholového šermu, ke kterému se dostal jako jedenáctiletý chlapec. „Tehdy v jednom časopise vyšla dvoustrana plná fotografií ze šermířského turnaje. Moc se mi to líbilo, tak jsem o tom promluvil se svým otcem, který mě přivedl ke kolegovi z vedlejší ordinace. Byly to fotky z jeho klubu, kam jsem se šel podívat a už jsem zůstal. V našich zemích není šerm tak běžný, ale třeba v Maďarsku je to národní sport. Každý absolvent gymnázia se v rámci tělocviku naučí šermovat.“
Přiznává, že se mu na šermu líbí způsob konfrontace, poměřování sil se soupeřem, kdy na rozdíl od boxu není cílem protivníka zranit. „Hodně to stimuluje morálně volní vlastnosti, nutí vás to myslet a kombinovat, protože jste odkázána sama na sebe. Vytrénuje vám to reakční rychlost i fyzickou kondici.“ I když má být šerm z hlediska úrazů maximálně bezpečný sport, v šestnácti mu soupeř probodl hrudník a plíce. Zbraň, která je v podstatě tupá, mu trhlinou v dresu pronikla až do těla. „Když jsem se na to zpětně díval, tak jsem si uvědomil, že to byla moje chyba.“

Do mnohem většího ohrožení se dostal v polovině 90. let při lékařském kongresu v brazilském Riu de Janeiru, kde se mu pohotovost získaná šermováním málem nevyplatila. „S kamarádem jsme se na procházce vzdálili do míst, kde nás přepadl mladík, který se mi pokoušel z ramene strhnout kameru. Přestože nás místní upozorňovali, že se v takových případech nemáme bránit, měl jsem tak rychlou reakci, že jsem ho srazil na zem. Jak vstával, vytáhl pistoli a namířil ji na mě.
Periferně jsem viděl, jak opodál zastavil taxík, z něho vyskočil chlap - zamaskovaný policajt - a bez řečí toho kluka zastřelil. Jenom na nás křičel: Utíkejte, utíkejte! Všichni nás ujišťovali, že jsme mohli být mrtví, protože mladík potřeboval moji kameru, aby měl peníze na dávku drogy. Od té doby slavíme s kamarádem druhé narozeniny.“

Proč neobědvá

* Víc než dvacet let kvůli nedostatku času neobědvá a hodlá v tom pokračovat i coby primátor. „Vím, že je to proti všem pravidlům, ale to je ostatně celý život lékaře. Od rána jsem stál na sále a končil ve tři nebo v pět odpoledne, takže oběd jsem programově vypustil a tělo si už zvyklo. Když bude na stole ležet kus ukrojeného jablka, tak ho pravděpodobně sním, ale když to bude cukroví nebo buřt, tak si ho nevezmu. Zato když přijdu večer domů, tak mě jídlo láká neskutečně.“ * Odjakživa se věnoval sportu, kromě šermu především lyžování, jízdě na kole, horské turistice a tenisu, který nyní hraje nejméně jednou týdně. „Všechna povolání, která jsem doteď dělal, jsou psychicky i fyzicky náročná, a když si neudržíte kondici, tak začnete být limitována vlastním tělem. Co nedělám, to je cvičení v posilovně, které bytostně nesnáším. Mám za sebou léta vrcholového tréninku, kdy jsem se povinně naposiloval, naskákal a naběhal víc než dost. Sport vnímám jako pohybovou aktivitu, která má nějaký smysl, ne jako umění pro umění.“
* Z prvních dvou manželství má tři děti, ale o dvou nejstarších nemá příliš informací. Se třetí ženou se mu v říjnu narodil syn. „S manželkou jsme spolu deset let a tohle bylo logické a plánované vyústění vztahu, na které má žena nárok. Že teď nemám čas, není nic, co by nás zaskočilo, protože jsem ho neměl ani předtím. Snažím se pro rodinu urvat aspoň část víkendu, ale nejsem manžel, který by byl doma něco platný. Nanejvýš můžu miminko vykoupat, to já umím profesionálně. Vím, jak se děti mažou a dokážu je zabalit ještě do starých látkových plenek. Potřebujete tři a máte hotovo.“

Jednou jsme s rodiči večeřeli na zahradě, když k nám přivezli chlapečka s rozříznutou nohou. Otec sáhl vedle po kufříku, ránu mu na místě ošetřil a večeřeli jsme dál. To byly momenty, které mi připadaly veliké a vznešené. V okamžiku, kdy doktor bude mít na operačním sále velký problém a zavolá si k jeho řešení někoho jiného než mě, tak je načase, abych toho nechal. Přestože nás místní upozorňovali, že se v takových případech nemáme bránit, měl jsem tak rychlou reakci, že jsem mladíka srazil na zem. Jak vstával, vytáhl pistoli a namířil ji na mě.