Eva Kislingerová: Televize v chatrči: Vylaďme se na správný kanál!

Včera jsem si vzpomněla na příběh z dob mého intenzivního působení v roli vysokoškolského pedagoga na VŠE. S jedním studentem jsme tehdy diskutovali konkrétní situaci z jedné africké vesnice. Její obyvatelé byli tak nějak napůl civilizovaní. Neměli sice dostatek vody a potravin, součástí jejich chatrného obydlí ovšem byla barevná televize sesatelitním přijímačem. Dodala bych, že na splátky, ale o tom už jsem psala.

Uvažuji. Televize se sice člověk nenají. Na druhou stranu, asi lepší, než nic, dalo by se říci s dávkou cynismu v mezích zdravého rozumu a dobrého vkusu. Vždyť televize je, či by alespoň měla být (mimo jiné) poskytovatelem zásadních informací, jejichž správnévyhodnocení by mělo přispívat ke kvalitním rozhodnutím. Je ovšem otázkou, zdali si například chudí Afričané, které to v jejich zemích z celé řady pochopitelných důvodů nebaví a touží po lepším životě někde jinde, umí naladit správný informační kanál? Obávám se, že tomu tak není. Proto zkusím fabulovat, co užitečného by se třeba mohli při sledování správného kanálu dozvědět.

Například to, že teze "zemský ráj to napohled" patří sice do hymny jedné z členských zemí Evropské unie, realita je však jiná. A tak, pokud si náhodou na sociálních sítích přečtou o syrském uprchlíkovi se čtyřmi manželkami a šesti dětmi, žijícího na úkor daňových poplatníků například v Německu či Švédsku, měli by zároveň vědět, že tento blahobyt má řadu neblahých aspektů a mnohdy jej můžeme řadit spíše do kategorie "fake news".

Vlna nekontrolované ekonomické imigrace s sebou totiž přináší (věřte mi, opravdu nejsem xenofob, islamofob, ani volič SPD) výraznou politickou destabilizaci Evropy. Tedy kontinentu, který se přes veškeré své neduhy a chyby (například uvržení Libye do stavu totálního chaosu) snaží, jako jeden z mála, s mnohdy katastrofálními životními podmínkami v rozvojových zemích něco udělat. A to nejen prostřednictvím neziskových organizací. V řadě zemí, pro příklady nemusíme chodit bohužel daleko, se ekonomičtí migranti stali v konečném důsledku úspěšným volebním tématem populistických stran. Kromě toho jsou strany tradiční nuceny, ve snaze vytěsnit populisty, razantně přitvrdit vrétorice. Na základě toho dochází k celospolečenské radikalizaci.

Zpátky ale k televizi… Během pozorného sledování správného televizního kanálu by sepotenciální ekonomičtí migranti navíc dozvěděli, čeho svým pohybem v kurzu "Evropa" zatím dosáhli. Místo toho, aby ještě stále bohaté evropské země dumaly nad tím, kterak vyřešit ekonomické problémy v místech jejich původu, bojují, naštěstí zatím jen na slovní bázi, mezi sebou. Proto teď aktuálně jistá část evropských zemí řeší, proč má vlastně přijímat obyvatele kulturně vzdálených zemí, kteří k nim vlastně ani nechtějí. Myslím, že seshodneme na tom, že obyvatelé například subsaharské Afriky mají historicky, kulturně a asi i jazykově mnohem blíže k Anglii, Franci či Belgii, než k Česku či Maďarsku.

Jakkoli se zdá být toto vysvětlení logické, země představující pro imigranty zemský ráj se s touto skutečností odmítají smířit. V důsledku toho maďarský premiér Viktor Orbán hovoří o tom, že se EU chová jako inkvizice. Pravda, jedná se o muže svérázných metod a vystupování, jeho zásluha na utlumení uprchlické krize je však nesporná. Na druhé straně Angela Merkelová, kancléřka ekonomicky nejsilnější země unie spojila migraci s dotacemi s tím, že solidarita nemůže být jednostranná. Prostě rozhádaný kontinent.

Televize by mohla obyvatele Afriky informovat rovněž o tom, že imigranti učinili Evropu vnemalé míře závislou na někom tak nevyzpytatelném, jako je turecký prezident Erdogan. Přitom znovu opakuji, že Evropa je jediný kontinent, v jehož zájmu je s chudobou v jejich vlasti vůbec něco udělat. Za určitých okolností lze výroky o tom, že Slovensko založili chlapi, kteří utekli z Česka, které je majetkem Německa, považovat za humorné. Ona to zase až takové legrace není. Onen "šprýmař" prezident Erdogan totiž může zařídit, aby seTurecko opět stalo vstupní bránou imigrantů do Evropy.

A pokud by ani výše uvedené někoho neodradilo od cesty s nejistým výsledkem, mohli by se z televize dozvědět, že není od věci něco umět. Práce a prospěšnost nové zemi totiž představují univerzální spojující prvek. Příklady stále více "našich" Ukrajinců či Vietnamců jsou toho důkazem.

Autor: Eva Kislingerová