Inspiraci pro řešení bezdomovectví hledáme v Brně, říká budoucí pražská radní Johnová

Hlavní město se v otázce sociálního bydlení vydá podobnou cestou jako Brno. Inspiraci v projektech Housing First a Rapid Re-Housing našla budoucí radní pro sociální politiku a zdravotnictví Milena Johnová (Praha sobě). "V Praze se ale v tento okamžik moc stavět nedá," přiznává v rozhovoru pro info.cz Johnová.

Koalice mluví o programech ukončování bezdomovectví nebo o tom, že nechce, aby děti žily na ubytovnách. V programovém prohlášení Rady jsou ale spíše obecné věty. Můžete konkrétně říct, zda se chcete inspirovat například brněnskými programy Housing First a Rapid Re-Housing?

Brněnský projekt je určitě inspirativní. Výzkumné zprávy říkají, že má asi 95procentní úspěšnost. Byl oceňovaný na mezinárodní úrovni. Myslím, že takto významný projekt nemůžeme pominout. Pokud se ptáte, jestli se jím budeme inspirovat, tak mohu říci, že ano, v Brně se určitě inspirovat budeme. Budeme spolupracovat s lidmi, kteří tento projekt realizovali.

Já znám z praxe – i z jiných oblastí, například z práce s lidmi s postižením –, že ono postupné navyšování nároků na lidi vede k tomu, že prostupné bydlení nefunguje a je třeba hledat jiné cesty. A věřím tomu, že je najdeme.

Budete se ptát i na názory opozice? Například brněnská ODS zmiňované projekty kritizovala.

Určitě. Chtěla bych na magistrátu vytvořit prostředí, ve kterém by se dalo diskutovat. Názory opozice, které jsou konstruktivní a vycházejí ze znalosti problému, přivítám, protože to je cesta, jak předejít problémům, které mohou nastat, když se něco nekonzultuje. Řada politik, které se v Česku aplikují, proběhly bez konzultací a projevilo se to na nich.

Ptám se na to právě kvůli tomu, že kromě zmíněných pozitivních reakcí a ocenění například ze strany EU, byla slyšet i kritika. Nejen politici, ale i obyvatelé Brna si stěžovali na nedodržování pravidel, neplacení nájemného, zvyšování hluku a nepořádku. Neobáváte se odmítavé reakce, pokud byste projekty zavedly v Praze?

Vím, že lidé bez domova a ta rozmanitá skupina lidí, kteří se do této situace dostávají, patří k nejstigmatizovanějším u nás. Takže si umím představit, že ty reakce budou i velmi negativní. O tom nebezpečí víme, jsem si ho vědoma. Budeme se tomu ale snažit předcházet kvalitní přípravou, komunikací, konzultacemi s odborníky, kteří vidí cestu v Housing First i těmi prosazujícími spíše prostupné bydlení.

Nebylo by lepší cestou orientovat se více na poradenství a prevenci, jak to Praha sobě dělala na Praze 7? Například pomáhat nájemníkům při jednáních s majiteli nebo zřizováním kontaktních centra pro lidi bez domova.

Určitě to je také cesta, akorát je nutné si říct, že potřebujeme řešení individualizovat. Lidé se dostávají do bytové nouze z různých důvodů. Velká část lidí bez domova má duševní onemocnění. Další skupinou jsou Romové, kterým byt jen tak někdo nepronajme. Mám kolem sebe lidi, kteří tento problém řešili. A je to opravdu velký problém. Na každý případ potřebujete jiný nástroj, ne všude lze užít prevenci. Budeme se zaměřovat na příčiny, proč ty věci nefungují. Chceme řešit problémy a ne záplatovat díry.

Už jste si zjišťovala, jestli by na projekty ukončování bezdomovectví mohla Praha čerpat dotace, jak to dělalo třeba Brno?

Věřím tomu, že zdroje budou. Víte, já ještě vlastně ani nejsem ve funkci. Jsem zvolená zastupitelka a navzdory tomu, že ještě neproběhlo ustavující zastupitelstvo, tak se snažíme zkoumat terén a dívat se, jak věci fungují a nefungují. Myslím si, že bude možné peníze čerpat, ale jak konkrétně zatím netuším.

Plánujete do projektů zapojit i některé subjekty typu nevládních organizací?

Samozřejmě. Je potřeba spolupracovat napříč celým spektrem, bez toho se neobjedeme. Úředníci na magistrátu, politici, pracovníci služeb, lidé, kterých se to osobně týká, protože jsou v bytové nouzi, i další to vidí ze svého úhlu pohledu nějak. Je potřeba dát tu mozaiku dohromady, aby to mohlo fungovat.

Podobné akce budou vyžadovat mnoho volných bytů. Jedním z hlavních předvolebních témat byl přitom jejich nedostatek. Kde je chcete vzít? 

V Praze 7 bylo těch prázdných, vybydlených bytů 110, takže věřím, že tady také nějaké jsou. Je to spíše otázka na kolegu Adama Zábranského, který má tuhle problematiku na starosti, ale z toho, jak jsme si zatím vyměňovali informace, pochopila jsem, že se chce věnovat tomu, aby městský bytový fond sloužil lidem, kteří si nemohou zaplatit normální bydlení. Myslím, že je to fér.

Píšete: „Podpoříme vznik menších zařízení pro osoby bez domova rovnoměrně na celém území hlavního města. To umožní individuální přístup k lidem při současném snížení zátěže pro okolí.” Co si pod tím představit? Plánujete vyčleňovat byty v již existujících domech, nebo stavět nové budovy?

V Praze se v tento okamžik moc stavět nedá. Je tu ale spousta domů a věřím, že nalezneme lokality, kde bude možné vybudovat menší zařízení, která lidem pomohou a nebudou vytvářet problémy, jaké dnes vidíme například u Hlavního nádraží.

Co si máme představit pod tím slovem zařízení?

Bavíme se například o službách. Zařízením se myslí obecně místo, kde se poskytuje pomoc. Jestli to budou zařízení ubytovacího charakteru nebo nějaké nízkoprahové centrum, kam si lidé budou moci přijít vyměnit prádlo, umýt se nebo třeba pro jídlo, to už je další věc, kterou zatím nevím. Jak říkám, nejsem zatím ustavená ve funkci, konkrétní plány budu vědět později.

Vy máte v gesci i zdravotnictví. Pojďme nastínit nějaký obecný rámec. V jakém stavu je podle vás pražské zdravotnictví?

S pražským zdravotnictvím se seznamuji. Vím, že jsou tu věci, které jsou na stole a jsou to velké úkoly – například vyřešení budoucnosti Nemocnice Na Františku. Už máme naplánovanou schůzku, abychom vymysleli smysluplnou náplň této nemocnice. Snažím se zorientovat a budu se tomu věnovat.

V programovém prohlášení zmiňujete rekonstrukci areálu Nemocnice Na Bulovce. Dříve se diskutoval plán na zřízení tzv. metropolitní nemocnice. Ubíraly se vaše debaty i tímhle směrem?

Mluvilo se o tom a došlo se k závěru, že nejsme v situaci, že můžeme udělat rozhodnutí, jestli takovou nemocnici můžeme chtít, nebo ne. Také záleží na postoji Ministerstva zdravotnictví a možnostech areálu stát se moderní metropolitní nemocnicí. Je to areál, který v tento okamžik není ideální. Je to věc, kterou je potřeba řešit, ale nedošlo ještě k finálnímu rozhodnutí.

Jak chcete využít moderní technologie ke zkrácení čekacích lhůt na pohotovostech?

Ten program je koaliční. Ne všechny body jsou z naší dílny. Když jsme měli koaliční jednání, shodli jsme se, že tento bod tam chceme a budeme se mu věnovat. Mně osobně je to blízké. Také mám zkušenost s čekáním na pohotovostech. Kolegové přišli s nápadem na aplikaci, v níž by lidé viděli, kde jsou nejdelší čekací doby, a jeli tam, kde je nejméně lidí. Co se týče konkrétnějších věcí, musíme opět počkat. Ale beru to za svůj program.

Další obecnější fráze v programu se týká péče o duševní zdraví. Avizujete zlepšení její dostupnosti. Co pro to plánujete udělat?

V České republice probíhá velká projekt transformace psychiatrické péče. Praha se do tohoto projektu chce zapojit. Budeme podporovat vznik center péče o duševní zdraví, budeme spolupracovat s Ministerstvem zdravotnictví a nevládními organizacemi, které se tomu věnují.

Pod zdravotnictví spadá i téma zdravé výživy. „Přistoupíme k řešení dětské obezity na území hl. m. Prahy formou pozitivních motivací pro sport a zdravý jídelníček dětí,” píše se v prohlášení. To jsou určitě šlechetné cíle, ale podobné pokusy už tu byly. Mléko do škol apod. V čem tohle bude jiné?

Nevím, jestli Mléko do škol je zrovna nejlepší řešení. Opět je to bod, který je problematický. Dětská obezita je problém. Stačí se podívat na ulici a vidíte, kolik dětí je obézních. Je potřeba s tím něco udělat, chceme si přizvat odborníky, kteří tomu rozumí – nejen lékaře, ale i lidi pracující s osvětou – a společně udělat plán, jak tomu čelit. Protože někteří rodiče ani nevědí, že je to problém.

A je vůbec možné, aby město měnilo jídelníček dětí? Nevychází tohle spíše z rodiny, která by měla dát dítěti zdravé návyky?

Do určité míry to lze. Děti chodí do školy, mají tam obědy, které jsou dotovány ze státního rozpočtu a mají nějakou skladbu. Takže školství dokáže ovlivnit přinejmenším jedno velké jídlo denně, tj. třetinu. To, co dělají děti doma ráno a večer, je sice věcí rodiny, ale jsou to dvě třetiny. Ta jedna je pořád v rukou veřejné moci. Je to komplexní problém. Nejen to, že se děti přejídají, ale že je to životní styl způsobovaný světem, ve kterém žijeme. A zcela jistě roli hraje i nedostatek osvěty.