Moje cíle se průběžně naplňují

Filmová producentka, režisérka a dcera dokumentaristky Heleny Třeštíkové a architekta a spisovatele Michaela Třeštíka před pěti lety vstoupila do politiky. V domácí Praze 7 během čtyř let s hnutím Praha 7 sobě dokázali věci, ve které už nikdo nedoufal. Stvrzením jejich (a jejích) kvalit byly i volby, v nichž dobyli „velkou Prahu“. Hana Třeštíková aktuálně působí na pražském magistrátu jako radní pro kulturu. 

* Je politika svinstvo? 

Politika je svinstvo, když lidi, kteří dělají politiku, jsou sviňáci. V jakékoli skupině lidí se najdou ti, co správní jsou, a ti, co správní nejsou, je to jen otázka rozložení sil. Politika je pozoruhodná disciplína, která si zaslouží respekt, když už se na ni někdo dá, a je těžké přesvědčit lidi, že jde dělat politiku s čistým svědomím nebo s ideály. 

* Jsou na magistrátu zaskočeni tím, že jste -do jisté míry - až skautští politici? 

Cokoli děláme, a myslím, že můžu mluvit za všechny čtyři, co jsme v radě za Prahu sobě, máme v úmyslu dělat něco dobrého pro Prahu, měnit ji k lepšímu, když si pomůžu takovým klišé. Nejsme kariérní politici, nemáme kam dál jít. Nejsme strana, kde člověk stoupá po žebříčcích a má vidinu, že časem dojde do parlamentu, do vlády a pak třeba zkusí kampaň na prezidenta. A zároveň se nemusíme zamýšlet nad tím, co naše rozhodnutí udělají se stranou na státní úrovni. 

* Baví vás být političkou? 

Dlouze se zamýšlím… je to zajímavá práce. Strašně se na tom učím a pomalu není den, kdy bych si neřekla, že co mě nezabije, to mě posílí. Cítím, že jako houba nasávám nové informace, zjišťuju, co a jak funguje, a to nejen, co se týče správy města, ale i v rámci politiky samé. Baví mě, že se rozvíjím. Baví mě potkávat lidi a líbí se mi, že můžu mít konkrétní výsledky: když se něco povede a já vím, že jsem tomu mohla pomoci. A jsou samozřejmě momenty, kdy mě to moc nebaví. 

* Které to jsou? 

Těžce snáším zastupitelstva, to je ta pravá politika. Jako sněmovna jedná dny a dny, my jednáme hodiny a hodiny. Naposledy jsme tam seděli dvacet tři hodin v kuse, a to mi přijde jako hrozná ztráta času. Nebaví mě, když mám pocit neefektivnosti. Mluví se a mluví a mluví, lidi se hrozně rádi poslouchají. Ale je to součást demokracie: opozice má právo vystoupit, interpelovat, je to způsob, kterým chtějí vyjádřit svůj názor, a je úplně legitimní. Ovšem přijde mi, že je to trochu model „vše již bylo řečeno, ale ještě to neřekl každý“. 

* Jak funguje lidský mozek po třiadvacetihodinovém jednání? Můžete ještě vnímat, co se říká? 

Ze začátku je člověk nejčerstvější, to se vyřídí spousta věcí. Pak má různé propady, musí si dát kafe, jsou to takové vlny. My jsme v tomhle případě začali v devět ráno a skončili druhý den v půl osmé. Ale když člověk prokopne noc, přijde taková zvláštní euforie. 

* Pro mě je představa být součástí politiky obtížná z toho důvodu, že bych se jednoduše nedokázala dohodnout třeba s lidmi, co tam sedí za ANO. Jak složité je umění kompromisu, bez kterého se politika neobejde? 

Tohle umění je absolutně nutné. Ve chvíli, kdy se člověk stane činným v politice, nemůže být radikál. Zůstat na barikádách a nepohnout se ani o kousek nikomu neprospěje. Domluvit se nakonec není tak těžké, obvykle domluvy selhávají na tom, že později neplatí. 

* Musela jste někdy odsouhlasit něco, co vám bylo proti srsti? 

Jistěže ano, ale nikdy to nebylo amorální nebo proti mému základnímu přesvědčení. Spíš jde o ústupky lidem, které třeba nemám moc ráda, ale vím, že když jim vyjdu vstříc, bude to vztahově lepší pro budoucí spolupráci. 

* Máte to v politice těžší proto, že jste žena? 

Ne. Jak jsem poznala v Praze 7 a na magistrátu ženy i muže v politických rolích, na obou stranách jsou dobří i špatní bez ohledu na pohlaví. I ženy mají vlastnosti, které se častěji přisuzují mužům, rády se poslouchají, jsou ješitné a umí být egomaniačky. Sama jsem z rodiny, kde funguje emancipovaná žena odjakživa, táta měl emancipovanou mámu, a já nemám potřebu bojovat za své místo ve společnosti. Mezi svými kolegy cítím plný respekt a nikdy jsem nezažila úšklebek ve smyslu „ty mlč, ty seš ženská“. To, že je málo žen v politice, nesouvisí s tím, že by je tam muži nechtěli pustit, ale ženy možná brzy vyhodnotí, že na to nemají čas. Nechci generalizovat, ale myslím si, že ženy toho potřebují hodně stihnout, ať jsou v jakékoli životní fázi - když studují, jsou mámy, mají kariéru, pořád to musí odsejpat. A v politice se hodiny a hodiny sedí a mluví. Možná jsou ženský radši, když se to děje, než když se o tom mluví, ale možná je to moje zjednodušení. 

* Neodrazovala vás od politiky maminka, která má svou vlastní, patnáctidenní zkušenost? (Helena Třeštíková byla v Topolánkově vládě v roce 2007 ministryní kultury; po patnácti dnech ve funkci rezignovala, protože odmítla tlak ze strany ODS na obsazení postů náměstků, pozn. autorky.) 

Máma nám absolutně fandí a fandila, ať už šlo o Prahu 7, nebo o magistrát. Jenže my jsme v jiné situaci - já jsem dostala nabídku, o které jsem půl roku přemýšlela. Dalšího půl roku jsme se připravovali, vedli kampaň, sbírali podpisy… Měla jsem rok na to, abych věděla, do čeho se pouštím. Zatímco máma dostala nabídku, řekla ano a druhý den šla dělat ministryni. Skočila do toho rovnýma nohama a ve chvíli, kdy zjistila, že to nejde, zase rovnýma nohama vyskočila. To mi přijde jako velký frajerství, obdivuju to a považuju to za projev síly. 

* Pro mě bylo podobně frajerský, když jste po mamince převzala sérii Manželských etud. Kolik to vyžadovalo odvahy? 

Zpětně už mi to taky přijde hodně odvážné. Rozhodla jsem se to zkusit, ale dlouho trvalo, než jsem na film sehnala peníze, takže jsem měla čas si uvědomit, jak velké je to sousto. Tehdy jsem zakládala svou produkci, byla jsem plná nadšení, že budu dělat filmy tak, jak jsem si to představovala, budu sama svou paní, v té době jsem si hodně věřila. Mám pocit, že se to vyplatilo. 

* Co ten minulý čas ve větě „hodně jsem si věřila“? 

S dnešní zkušeností bych asi víc zvažovala, do jakých projektů se pustit, a tím nemyslím Etudy, ale projekty, které jsem dělala s jinými režiséry. Za všemi filmy si stojím, ale zároveň vím, které z nich mě totálně vysály. Kdybych lépe poslouchala instinkty i vůči osobnostem režisérů, udělala bych líp, kdybych některé odmítla. Moje zkušenost po osmi letech producentky je, že nejdůležitější je osobní rovina vztahu s režisérem. Když nefunguje, je těžké dostat se k cíli, dotáhnout to. 

* Co bylo impulzem k tomu, že se absolventka FAMU se slibně se rozjíždějící kariérou pustila do politiky? 

Prvním z impulzů bylo, když jsem se dozvěděla, že se radnice chystá pokácet platan ve školce, do které jsem chodila, teď do ní chodí moje neteř a bude tam chodit i můj synovec. Přitom ta školka byla postavená především kolem toho platanu! To bylo první probuzení, kdy jsem si řekla, že se mi něco nelíbí. Druhým momentem byly první prezidentské volby. Současně s nimi v Praze 7 probíhalo referendum proti výstavbě předražené radnice, které organizoval Jan Čižinský. Zvedl se ohromný odpor proti tehdejšímu vedení, které chtělo postavit novou budovu asi za půl miliardy. Aktivistická skupina tehdy dokázala vysvětlit nám všem, co jsme byli pasivní, že je to důležité, až jsem si řekla, že za to musím bojovat. A pak byl ještě jeden impulz: prezidentské volby, kdy byl poprvé zvolen Zeman, jsem strašně těžce nesla. Nikdy předtím jsem volby neprožívala, ale tohle pro mě byla strašná rána. V té depresi jsem napsala post na Facebook: „Pojďme něco udělat, pojďme zkusit zamakat, aby příští volba dopadla dobře.“ Přišlo mi, že Pražáci si poprvé všimli, že jsme takový ostrov… začaly se otevírat nůžky mezi Prahou a zbytkem republiky. Na základě toho postu jsem dostala několik nabídek a vybrala jsem si hnutí Praha 7 sobě. 

* V souvislosti s vaší politickou kariérou se musím zeptat ještě na jednu věc. Kdysi jste na Facebooku založila sousedskou skupinu Letenská parta, která má dnes přes pětadvacet tisíc followerů. Často vídám, že vás lidé označují ve svých postech a pokládají vám otázky, které by měli pokládat přímo radnici. Není moment, kdy jste coby politička v roli virtuální kamarádky trochu… nepohodlný? 

Musela jsem si na to zvyknout. Když mě někdo takhle označí nebo mi napíše v neděli dopoledne, jestli nevím o nějakých nebytových prostorech, nejdřív se naštvu - to si to nemůžete vygooglovat? Pak ale převládne elementární slušnost - kdybych byla na druhé straně, možná by mi taky přišlo jednodušší se zeptat toho, koho znám, a tak odpovídám. Co se týče Facebooku, prodělala jsem velkou změnu v přístupu. Pro mě už to není přátelské území, je to síť, která je pro mě pracovní. Než jsem vstoupila do politiky, byly Letenská parta i celý Facebook zábava. Teď, když ho otevírám, většinu času se děsím, co na mě zase vykoukne. Lidi na síti nemají hranici nebo ji mají mnohem dál. V komentářích u článků mě zase nejvíc mrzí, jak rychle jsou lidi hotoví s názorem: přečtou si titulek a vědí. Strašně rychle se dokážou pohoršit na základě kusých informací. Úplně si v tom libují a radují se, že někdo selhal. 

* Když jste před pěti lety s hnutím Praha 7 sobě vstupovala do komunální politiky, byli jste všichni vůbec ochotní dohlédnout takhle daleko, až na magistrát? 

Rozhodně ne. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Myslela jsem, že skončíme v opozici a budeme se snažit okopávat kotníky starým pardálům, co tu vládli. Mě úspěch překvapil. Neměla jsem žádnou přípravku, nevystudovala jsem vysokou politickou, natož aby mě napadlo, že po čtyřech letech budeme mít ambice jít dál. Když se o tom začalo mluvit, dlouho jsem to odmítala. 

* Proč? Vzhledem k úspěchu, který jste si užili v pražské čtvrti, to byl jen logický krok? 

Když už pochopíte fungování čtvrti, pořád narážíte na strop magistrátu, čtvrť sama neudělá takový krok ke zlepšení, jaký by mohla. Člověk pak cítí závazek: chcete změnit místo, kde žijete, a nevyužít šanci na magistrátu by znamenalo, že necháme celou Prahu ve štychu. Pak jsem to přijala tak, že možná i Praha potřebuje nový impulz, tak to pojďme zkusit. Ale sama jsem si nebyla jistá, jestli dám politiku, která na magistrátu nutně musela přijít. A přišla. 

* Co jste vlastně teď víc? Producentka, režisérka, politička? 

Teď asi nejvíc politička. Za sedm měsíců, co jsem na magistrátu, jsem touhle pozicí úplně pohlcená. Ale nedávno jsem měla premiéru filmu, který jsem po sedmi letech dodělala - bylo to hodně krušný jaro. Když jsem ho začínala točit, rozhodně jsem nepočítala s tím, že až bude premiéra, budu radní. Ale tak to v životě je, buď se děje všechno naráz, nebo se neděje nic. Mám z toho dobrý pocit, nezanedbala jsem to, objela jsem s filmem regiony, užila jsem si to. Tu odměnu jsem si po sedmi letech práce vyzvedla. 

* Když se podíváte, jak se váš život odvíjí, jste z toho překvapená? 

Nejsem překvapená z toho, jak se odvíjí v rámci filmové kariéry, věděla jsem, že s filmem budu spjatá, to bylo přirozené. V politice bych se rozhodně nečekala, to byla výhybka, která mě odvedla od filmu, ale nelituju toho, je to obohacení mého života. 

* Jaká bude Hana za deset let? 

Snad budu mít dítě, aspoň jedno. Doufám, že už bude ve škole, nebo aspoň ve školce. Nedokážu říct, jestli budu v politice, je možné, že moje mise bude ukončena, že už budu mít splněno všechno, co jsem v politice chtěla udělat. Je možné, že budu producentkou… moje cíle se průběžně naplňují. Jeden z filmů, které jsem dělala, získal Českého lva, to je potvrzení toho, že to dělám dobře. Další dva filmy měly nominace, to je taky super. Byly na festivalech, vysílaly se v televizi, měly spoustu reakcí. Že bych měla sen, že se dostanu do Cannes, to nemám. V politice jsme se dostali podruhé do Prahy 7, a dokonce jsme měli víc hlasů než poprvé, to je přece dobré vysvědčení. A hlavně si přeju, abych za deset let nebyla vyhořelá. 

* Rodina, z níž pocházíte, je tvůrčí po desítky let, tak snad vyhořelá nebudete. Jaké to je, žít v takovém prostředí? 

Nic jiného neznám, nemám s čím srovnávat. Mně to vyhovuje, myslím, že i díky tomu, že jsou naši tak činní a energičtí, jsme s bráchou takoví, přenášejí to na nás. Neotálíme. 

* Vzpomenete si třeba na rodinné obědy v dobách, když jste byli malí? 

Důležité je, že byly! Na společné stolování se u nás hodně dbalo, jakkoli se u nás nevařilo tak, jako v jiných rodinách. Máma nechtěla trávit moc času za plotnou, měli jsme odjakživa mikrovlnku, takže to byly dost jednoduché recepty… Nebo se chodilo do hospody U Lázní pro obědy s sebou. O to víc jsme si pak užívali jídlo samotné. Ve všední dny jsme dodržovali společné večeře, v neděli zase oběd, a povídali jsme si. A táta pouštěl vážnou hudbu. 

* Je to něco, co dneska chybí? 

Spíš mi přijde, že se víc dbá na samotnou přípravu jídla než na akt společného stolování, toho bytí pohromadě. Přitom cílem není vařit, ale společně jíst. Naši tradici jsem převzala, rodinné obědy nebo večeře s přáteli se dělají u mě.