Můj nejobávanější předmět? Bývala to matematika

První náměstek pražského primátora Jiří Vávra v rozhovoru pro Deník s úsměvem vzpomíná na svoje školní léta:

Povolání, které budí uznání, ale rozhodně ne na výplatnici, to o učitelství moc dobře ví 1. náměstek pražského primátora Jiří Vávra. Právě v Praze, jejíž obyvatelé se v celorepublikovém srovnání chlubí nejvyššími příjmy, jsou učitelé s jejich tabulkovými platy s přehledem nejhůře placenými vysokoškoláky.
„Víme, že pokud se učitel zvedne a odejde do Benešova, tak se jeho životní úroveň pozvedne zhruba o třetinu. Má zcela jiné nároky na bydlení a všechny ostatní potřeby,“ říká Jiří Vávra.
Přesto si práce učitelů nemůže vynachválit. Třeba na Základní škole Chvaly v Horních Počernicích, kam chodí jeho dcera a kterou včera navštívil. Žádný privilegovaný soukromý ústav, ale klasická městská základní škola, jakých je po celé republice spousta. Třebaže pro žáky a učitele je samozřejmě ona tou nejlepší. Náměstek primátora při její návštěvě na otázky Deníku zavzpomínal na svoje školní léta.

* Přivítal jste dnes dvě třídy prvňáčků. Pamatujete si ještě na váš první den ve školní lavici?

Na úplně první den už ne, to je zastřeno dávnověkem. Ale na první a druhý stupeň si samozřejmě pamatuji. Pamatuji si na paní učitelku Jacurovou, která mne ve škole přivítala a následně se o nás dva roky starala. Cítil jsem přesně to, co jsem dnes slyšel tady ve škole v Počernicích: že paní učitelka je jako někdo z mé rodiny, mých rodičů. To je asi to nejkrásnější, co může člověka ve škole potkat. Že to není trápení, ale je to další etapa v životě, kdy se objeví člověk blízký, který vám pomáhá se ve věcech kolem orientovat.

* Byla paní učitelka přísná?

Ano, ale také spravedlivá, takže jsme ji všichni měli rádi. Když jsme se pak léta neviděli a dozvěděl jsem se, že zemřela, byla to pro mne ztráta, třebaže jsem s ní měl zkušenost vlastně jen ze dvou let. Je to ale, myslím, docela častá zkušenost, že se nám učitelé takto hluboce vryjí do paměti a představují pro nás určitý vzor. Když dnes jde někdo učit, na zbohatnutí to rozhodně není a nějaký zvláštní kariérní postup také ne. Je to opravdu služba a na takovou dráhu se morálně pokřivený člověk vydá těžko.

* A na jakou školu jste v Praze chodil?

Chodil jsem do Botičské, protože jsem z Výtoně. I když měla rozšířenou sportovní výchovu, na známky byl kladen velký důraz, v první řadě jsme se učili, a to, že jsme k tomu rychleji běželi nebo dali víc gólů, byla už jen přidaná hodnota. Nikoli jako na některých dnešních soukromých školách po vzoru amerického typu, kde když dáte dost košů nebo branek už je celkem jedno, jaké máte studijní výsledky.

* Co vás tehdy bavilo za předměty?

Zdaleka nejvíc dějepis. Účastnil jsem se mnoha soutěží typu Poznej a chraň památky Prahy. Mělo to tu výhodu, že předměty, které mě tolik nebavily, jsem mohl trávit v doprovodu některého z učitelů na všelijakých dějepisných akcích. Pak jsem taky měl rád češtinu, byť dnes občas mluvím nespisovně. Ale to už je politika.

* Které předměty jste naopak zrovna dvakrát nemusel?

Když to řeknu, bude to znít od člověka, který v Praze zodpovídá za finance, asi strašně – ale byla to matematika.

* Jak jste k ní postupně tedy hledal vztah?

K monetární oblasti to tak nějak šlo, aplikovaná naštěstí v případě správy rozpočtu není potřeba. Jednodušší vzorce zvládnu, ale jinak je fakt, že mě tento vědní obor nikdy moc neuchvátil.

* A děti se potatily?

Syna historie nikdy nebavila. U dcery, která chodí do zdejší školy, ještě těžko soudit, ale hodně se vznáší, takže nějaká stopa tam možná bude. Protože dítě, které se vznáší v úplně jiných obláčcích, to spíš vypadá na výtvarníka nebo podobný obor. Řád a systém, které jsou v matematice, do toho asi půjdou dostat těžko. Můj nejmladší potomek naopak asi bude velmi cílevědomý, protože svou přímočarostí a cílevědomostí nás udivuje už nyní.

* Jak se vám zamlouvá škola, kterou jste dnes navštívil?

Líbilo se mi to tady, už když jsem zde s dcerou byl prvně. A ona si zdejší prostředí taky nemůže vynachválit. Je to tady skutečně jedna rodina.