„Mým prvním autentickým festivalem byl majáles,“ říká primátor Prahy BOHUSLAV Svoboda

Jazzové koncerty, divadlo, kino a kavárny – tak vzpomíná na svoje studentská léta primátor Prahy Bohuslav Svoboda. Povídali jsme si s ním o oslavách majálesu v šedesátých letech, které byly ve znamení represí, ale i o tom, že studenti se v podstatě od té doby moc nezměnili.

* Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste sám navštěvoval festivaly a podobné akce?

V době mého dospívání, v časech komunistické nadvlády, neexistovalo nic takového, jako jsou současné letní hudební festivaly, kde by se mohla setkávat mládež a užívat si svobody. V šedesátých letech došlo v Československu k jistému uvolnění, co se kulturní oblasti týče. Vznikaly skvělé filmy, hrálo se výborné divadlo, vycházely kvalitní knihy, ale žádný český Woodstock se bohužel nekonal. Hudební scéna, jak ji známe teď, byla teprve v plenkách, nezapomeňme, že např. Beatles či Rolling Stones jsou dětmi šedesátých let a do komunistického Československa se tento druh hudby dostával takřka ilegálně, prostřednictvím západního rozhlasu a pašovaných desek.

* A co po revoluci, vzpomínáte si na svůj první „svobodný“ festival?

Po roce 1989 jsem již byl z akcí typu hudebního festivalu eufemisticky řečeno odrostlý, a tak první mé autentické setkání s tímto druhem zábavy jsem de facto prožil až díky návštěvě pražského majálesu. Jsem však za to rád, málokterému z mých vrstevníků se podaří takovouto akci navštívit a vidět okolo sebe tolik dobře se bavících mladých lidí.

* Chodili tenkrát studenti často za zábavou, nebo naopak věnovali volný čas učení?

Již François Villon ve svých dílech popisuje, jak se mládež a studentstvo bavilo v 15. století, a já mám dojem, že se od té doby nic nezměnilo. Doba studií vždy byla a bude spjata i se zábavou. Ta se samozřejmě vyvíjí, stejně jako naše společnost. I za mě existovali tzv. „šprti“, stejně tak „nezbední bakaláři“. I za mě se občas chodilo do hospody či kavárny a méně často na přednášky. Nechci proto mluvit o tom, že „za nás“ to bylo lepší a mládež se chovala uctivěji a byla spořádanější.

* Navštěvoval jste některou akci pravidelně?

Chodil jsem na jazzové koncerty či do divadla a kina. Velice často jsem chodil do divadla Semafor či do legendární kavárny Vltava, kde byl mj. častým vystupujícím tehdy začínající Karel Gott. Můj studentský život byl do jisté míry ovlivněn tím, že jsem byl vrcholovým sportovcem, takže jsem takřka všechny víkendy trávil na různorodých závodech.

* Vidíte nějaký rozdíl mezi akcemi tenkrát a teď?

Ve svobodné společnosti je mnohem více příležitostí ke kulturnímu vyžití, neznamená to však současně, že ta „zábava“ musí být nutně lepší a kvalitnější. Někdy mám dokonce pocit, že některé filmy či divadelní představení byly v šedesátých letech kvalitnější. Jako by hrozící gilotina v podobě komunistických represí dokázala z umělců vymáčknout skvělé výkony. Tím ale samozřejmě nechci režim obhajovat a vychvalovat.

* Organizovaly se oslavy majálesu? Jak na ně vzpomínáte?

Pokud se nemýlím, tak tradice majálesu byla u nás obnovena někdy v polovině padesátých let. Vše však bylo plně v režii vládnoucí strany a mladých straníků. Ani to však nestačilo k tomu, aby se mládež na těchto akcích nevyslovovala proti režimu. Vrcholem byl majáles v roce 1965, kdy se neočekávaně stal jeho králem americký beatnik Allen Ginsberg. To byl na tehdejší dobu neuvěřitelný čin, který samozřejmě vyvolal represi režimu. Ginsberg byl zatčen a následně vyhoštěn z Československa. Majálesy šedesátých let tak byly neochvějně spjaty s policejní represí, ale i s projevy nespokojenosti studentů s tehdejšími poměry.