Názory čtenářů

Mladá fronta Dnes - 17.10.2000
Už dlouho jsem se nepobavil tak, jako při četbě pondělního článku Radka Bartoníčka "Paroubek, Kechner kdo je kdo" z minulého pondělka. Musím říci, že skutečnost je trochu jiná, u mě i u kolegy Kechnera. Uvedu jenom dvě až tři kontroverzní fakta, která se týkají mé osoby.
Jako jakýsi důkaz mé mocichtivosti je v Bartoníčkově článku doložen účelový výrok dnešního ministra Pavla Dostála z roku 1997 vůči mě. V roce 1997 jsem se skutečně spolu s několika "opozičníky v ČSSD" (jak píše R. Bartoníček) pokoušel vytvářet názorovou platformu v této straně. Věděl jsem, že jde o úkol vlastně nemožný. A rozhodně nikdo z nás neuvažoval přizvat ke spolupráci P. Dostála. Kdybych "bažil po moci", pěkně v zákrytu a tichosti bych čekal, co na mě po zbyde. Mě ale šlo o věc, tedy např. o to, aby sociální demokracie jednou byla i u nás takovou stranou, jakou je v Německu, Rakousku či Velké Británii. Myslím ostatně, že dnes již je ČSSD na dobré cestě k tomu. Ostatně jít proti proudu ve straně (jakékoliv) v té době nebylo právě nejjistějším výtahem k moci. Snad stačilo jen, aby se R. Bartoníček zamyslel nad důsledky takovýchto mých činů, kritičností k vedení strany, stejně jako nad mým i jejich "kariérním postupem". Tohle všechno jsem věděl předem a přesto jsem zvolil složitější cestu.
Bohužel, Miloš Zeman a jeho nejbližší okolí, k němu P. Dostál vždy patřil, mělo vždy sklon k nepřiměřeně ostrému vyjadřování. Poradím R. Bartoníčkovi, pokud chce vidět ještě větší důkaz osobní animozity ke mě, aby si našel dosti rozsáhlý článek P. Dostála zveřejněný v Právu v září 1994, pod názvem Mr. Nobody (Pan Nikdo) věnovaný výhradně mé osobě. Chci nicméně říci, že P. Dostála považuji za velmi dobrého ministra kultury. Musím také konstatovat, že dnes jako ministr nepoužívá (a je to tak dobře) někdejších drsných výrazů vůči svým politickým protivníkům. M. Zeman v těchto výrazových prostředcích pokračuje, bohužel, i nadále.
Ještě se zastavím u jednoho tvrzení R. Bartoníčka, a sice o tom, že volám (někdy) nadřízeným novinářům. Musím říci, že to není často. Volám jen tehdy, když je to nutné.
Tak nedávno jsem se v jednom z nejčtenějších deníků dočetl, že volně řečeno: "jezdím za radniční peníze na výlet (rozuměj: na zahraniční cesty) s manželkou". Odmyslím zbytečnou polemiku na téma, zda je účast na reprezentaci Prahy v zahraničí výletem. V tomto konkrétním případě přišlo na setkání představitelů spřátelených měst Frankfurtu (mezi ně patří i Praha) pozvání pochopitelně nejen pro mě, ale i pro mou manželku. Naprostá většina představitelů měst v západní Evropě se objevuje na veřejnosti při podobných akcích se svým partnerem. Služební zahraniční cesta mě také byla městskou radou schválena i s manželkou. Právě s ní jsme ovšem došli k závěru, že doba u nás zatím není tak zralá, aby bylo veřejností akceptováno, že je dobré být na takovýchto politických akcích s partnerem. Takže jsem jel na tuto služební cestu sám. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po řadě měsíců zjistili, že podle zmíněného listu jsme přece jen jeli společně se ženou "na výlet". Plodem mé intervence u šéfredaktora listu bylo to, že následně byla v těchto novinách zveřejněna omluva.
Pokud jde o financování volební kampaně, zveřejním její sponzory již týden před volbami a nikoliv až po volbách, jak jsem původně uváděl. Myslím, že jakékoliv spekulace na toto téma jsou zbytečné. Věřím ostatně, že finanční zdroje své kampaně zveřejní i všichni mí soupeři.
Ing. Jiří Paroubek, náměstek primátora hl. m. Prahy