Osudová volba: přednáška, nebo pohlavek?

Mladá fronta DNES | 17.3.2008 | rubrika: Názory | strana: 11 | autor: Marie Kousalíková

Přiznejme si, kolikrát byl každý z nás svědkem okamžiku, kdy se malé dítě těsně před silnicí vytrhne matce z ruky a vbíhá do vozovky, kde se řítí auta. Vzpomeňte si, jestli se maminka jala přednášet dvouletému capartovi o zrádnosti jeho chování a smrtelném nebezpečí, které plechové obludy se čtyřmi a více koly představují.

Nezažila jsem to nikdy. Zato více či méně ostrých plácnutí přes zadnici jsem viděla bezpočet. Myslím, a asi se shodnu i s dětskými psychology (možná ne všemi), že takové plácnutí zachránilo do budoucna hodně životů a zdraví. Na rozpálená kamna sáhnete také jen jednou v životě; i bez vysvětlování. Dítě v určitém věku více rozumí gestům (a tím jedna na zadek určitě je) než slovům. S tím mají ostatně problém nejednou i dospělí.

Rozhodně nejsem zatvrzelou odpůrkyní zákazu tělesných trestů. Ale ani jejich příznivkyní. Nesouhlasím s učiteli, kteří, když dojdou slova, vztáhnou ruku na žáka. Nesouhlasím s fackováním a pohlavkováním dětí už proto, že sebemenší údery do hlavy neprospívají malému dětskému mozku. Odsuzuji týrání dětí.

Jen si myslím, že slušnost a vychovanost nejde nařídit zákonem. Také se domnívám, že zákon by měla současně doprovázet změna společenské atmosféry. Těžko můžeme zakazovat zákonem nevěru, když se stává spíše předností než něčím, za co by se měli lidé stydět.

K čemu je mít sto zákonů na úplatkářství, když všechny veřejné průzkumy dokazují, že i v době všeobecné „hojnosti“ je tohle podle respondentů prostředek, jak si pomoci k ještě většímu prospěchu?

Existuje daleko horší týrání dětí než pár na zadek. Nevím, proč nevadí paní ministryni třeba duševní týrání. Občas právě to začíná u sáhodlouhého mentorování a zbytečného bohapustého moralizování. Modřiny na duši jsou pak mnohem silnější než ty na zadku, co se za pár minut vstřebají.