Petr Hlaváček: Architektura mi neuteče

Náměstek primátora hlavního města Prahy odpovědný za územní plán a územní rozvoj a bývalý šéf IPR hovoří s ASB o úloze architekta v úřednickém aparátu stavebně nejčilejšího správního území v republice.

Pane architekte, jaké jsou konkrétně vaše úkoly a pravomoci na pražském magistrátu?

Mám na starosti řízení rozvoje hlavního města. Náměstek na mé pozici by měl určovat strategické cíle a směřování po stránce urbanismu, rozvoje města z hlediska bytové výstavby, koordinace přípravy hlavních dopravních nebo i veřejných staveb. A také nést díl odpovědnosti za realizaci těchto cílů.

Říkáte „měl by“. Takže se zabýváte ještě něčím jiným?

Půl roku řešíme konflikty, nebo spíš různé názory a nedostatečnou koordinaci a komunikaci mezi městem Prahou, městskými částmi a investory. Investory nemyslím jen developery, to jsou třeba i Ředitelství silnic a dálnic, dopravní podnik, památková péče a další. Myslím, že se to celkem daří.
Především je zapotřebí si vysvětlit, že starosta města, nebo náměstek primátora pro strategický rozvoj, standardně nevstupuje do kontaktu se státní správou reprezentovanou stavebními úřady. Není možné propojovat politickou funkci veřejné samosprávy s úřadem státní správy. Není to jako v například v Německu, kde „náměstek primátora“ rozhodne třeba o tom, že se postaví most, je zapojen ve schvalovacím procesu a jednáních a rozhodnutí platí a takový radní nebo náměstek je za ně odpovědný. Složitost stavebního řízení u nás spočívá mj. v tom, že jsou tyto funkce a odpovědnosti oddělené, ale to je realita současného právního stavu, kterou musíme respektovat. Město má územní plán, ale ten ještě nedává v našich podmínkách právo něco stavět. Určité právo stavět, i když ne zcela stoprocentně, dává až územní rozhodnutí.

Takže konflikt vyplývá z propojení správního, tedy byrokratického, a politického vedení samosprávních celků?

V městských částech Prahy, přesněji tedy těch, které jsou současně správními obvody, jsou stavební úřady umístěné přímo v budovách městských částí. To tak nějak přirozeně může ovlivňovat rozhodování stavebního úřadu ze strany samosprávné části úřadu. Volení zástupci mají svá politická zadání, třeba plní předvolební sliby. Stavební úřady ale musejí rozhodovat podle platných zákonů, ne podle politických programů. O rozdělení odpovědnosti státní správy a samosprávy veřejnost nemá povědomí, čemuž se tedy nedivím, a veřejnost si logicky myslí, že samospráva „povoluje stavby“. Politickému vedení je pak dávána odpovědnost za to, zda stavební úřad nějakou realizaci povolí, či nikoliv. I když nedochází k přímému ovlivňování obou složek, politická reprezentace navenek otevřeně vyhlašuje své postoje pro určitý projekt nebo proti němu a stavební úřad, který má nestranně o stavbě rozhodovat, se nutně dostává pod jistý společenský tlak nebo očekávání. Stavební úřad je pak velice opatrný, chce mít vše na 120 procent podloženo, požaduje po stavebníkovi příliš mnoho podkladů, řízení se tím protahuje. Na městských částech to někde řeší zakládáním různých komisí, které projekty posuzují a tlačí investory do úprav detailů projektů ještě před územním řízením. Tato jednání však probíhají v určitém legislativním vzduchoprázdnu.

Jak tedy probíhá plánování a prosazování strategického rozvoje města bez ovlivňování stavebních úřadů?

Abychom si rozuměli: úlohou veřejné samosprávy je vymezovat veřejný zájem. Je ve veřejném zájmu, aby v nové zástavbě byl veřejný prostor, parky, občanská vybavenost, vyřešená doprava. Moje klíčová úloha je koordinačně-administrativní. Vedeme dlouhé debaty s městskými částmi o přístupu ke konkrétním projektům nebo ke strategickým stavbám, jako jsou třeba dálniční okruhy, metro nebo nové tramvajové trati.
Navrhli jsme také novelu statutu hlavního města. Například chceme, aby větší projekty, které se týkají zejména infrastruktury, ale i bytové projekty nad 50 bytů, byly projednávány na hlavním stavebním úřadě města. Kromě určité koncentrace odbornosti tím také chceme omezit riziko systémové podjatosti městských částí, čímž by se otevřela možnost, aby radnice městských částí bez rizika podjatosti uzavíraly s investory memoranda, smlouvy o spolupráci nebo plánovací smlouvy. Byl by to i důležitý signál, že veřejným zájmem města je stavět byty a že město chce tento zájem řešit.

Tím se nabízí otázka, jak jste daleko s Metropolitním plánem. Pracoval na něm Institut plánování a rozvoje (IPR) ještě pod vaším vedením...

Územní plán hlavního města Prahy je platný od roku 2000. To znamená, že se zpracovával v letech 1995 a 1996. Dnes máme jiný svět, svět nových informačních zdrojů, datových podkladů. Územní plán je starý. Proto se z rozhodnutí hlavního města Prahy od roku 2012 zpracovává nový územní plán nazvaný Metropolitní plán. Loni v létě byl dokončen návrh a proběhla kampaň na podávání připomínek. Ty byly sbírány od městských částí, od různých odborníků i od veřejnosti. Například od občanů se zhruba 97 procent připomínek týkalo konkrétních lokálních záležitostí a infrastrukturních staveb, jen asi 2 procenta připomínek směřovala ke konstrukci a metodě zpracování územního plánu. Nyní se pracuje na vypořádání připomínek. My komunikujeme s městskými částmi – to je politická část přípravy plánu. Do konce roku vypořádáme připomínky od nich. Připomínky od veřejnosti se vypořádávají postupně. Je jich hodně, je to náročné, ale základní diskuse, zda je něco dobře nebo špatně, už je asi za námi. O základních tezích Metropolitního plánu už není vedena zásadní diskuse, věnujeme se skutečně celkem konstruktivnímu vypořádání připomínek a jsme zhruba uprostřed prvního kola. Finální verze Metropolitního plánu by měla být hotova v první polovině roku 2021, tato verze pak přejde do veřejného projednávání.

Vztahy mezi městem, investory a občany jsou obecně vnímány jako napjaté. Lidé nemají developery rádi, ti si zase stěžují na úředníky. Minulé vedení radnice ale vydávalo signály, že město a developeři nacházejí společnou řeč, že se spolupráce začíná dařit. Jak to vnímáte vy?

Minulé vedení radnice reprezentované zelenými radními rozhodně s developery společnou řeč nenacházelo – to je vidět i na celkové paralýze bytové výstavby po roce 2015. Mnoho energie se sice vložilo do projektu přestavby Smíchova, aktivní byl IPR, proběhla řada veřejných jednání a byla užitečná. Do projednání první etapy Smíchova zatím nevstoupilo žádné odvolání, nikdo neprotestoval proti územnímu rozhodnutí. Z celopražského pohledu je ale takový jeden „Smíchov“ trochu posunutý kupředu za čtyři roky dost málo. Je nutné řešit další území: Bubny, Žižkov včetně nákladového nádraží, do budoucna Bohdalec, věnujeme se tomu opravdu hodně, ale zcela konkrétní výsledky budou vidět za dlouho.
Bylo dosaženo obecného konsenzu, že na brownfieldech se má stavět. Urbánní kaše, která se rozlévá po Středočeském kraji v pražském okolí, je velice problematická také vzhledem k ne zcela dobudované infrastruktuře v celém metropolitním regionu. Jiné to je ve větších městech blízko Prahy. Jejich kapacity se dají využít a je možné to podporovat.

Jako architekt a urbanista jste se snažil navrhovat kvalitní architekturu a prostředí pro bydlení a život. IPR, který jste řídil, je institucí pro ten účel zřízenou. Jak byste své možnosti srovnal nyní v pozici náměstka primátora?

Měl jsem v jedné chvíli pocit, že pomoci zlepšovat kvalitu zastavěného prostředí, tedy urbanismus, dokážu lépe v téhle nynější pozici. Architektura mi neuteče.