Praha si konečně zaslouží velký koncertní sál. Vyrůst by mohl například v Bubnech

Architektura podobná Opeře v Sydney nebo Guggenheimovo muzeum v Bilbau. Takový je sen primátora Bohuslava Svobody, který v rozhovoru pro Pražský deník říká:

Praha – V mládí hrál divadlo a dodnes si pamatuje některé složité latinské monology. Rád si zajde například do Dejvického divadla. Jeho snem je postavit v Praze moderní koncertní sál. A přestože je primátorem, uhájil si „operační středy“, kdy se místo úřadování na pražském magistrátu věnuje mladým medikům a operuje v nemocnici na Královských Vinohradech.

Když jsem šel na radnici, řekl jsem si, že si zkusím s primátorem Bohuslavem Svobodou promluvit trochu jinak. Výsledkem byl téměř hodinový rozhovor, který se mnohem lépe přehrává, než stříhá.

* V minulosti jste se už vyjádřil, že byste v Praze rád viděl moderní koncertní sál, který by byl zároveň reprezentantem současné architektury…

Každý má nějaký sen, já mám tento (usmívá se).

* A mělo by jít o budovu natolik architektonicky výraznou, jako je třeba Opera v Sydney od Jorna Utzona nebo Guggenheimovo muzeum v Bilbau?

Myslím si, že Praha si skutečně zaslouží koncertní sál, jak v technické, tak zvukové kvalitě. Musí se jednat o multifunkční prostor, ve kterém bude možné představovat a poslouchat různé druhy hudby. Sál s kapacitou dva až tři tisíce diváků. Protože Praha skutečně má kulturní tradici, má akce typu Pražské jaro, ale řada těchto akcí se tísní v nedostačujících sálech. Jistě, že Obecní dům je krásná budova, která má svůj genius loci, ale je pravda, že dnes už svou kapacitou úplně neodpovídá potřebám, jak posluchačů, tak umělců., taktéž šíření zvuku zde už není ideální. A Rudolfinum je krásné, ale malé. Aby daný sál naplňoval moji představu, musí jít o kus architektury, která městu něco přinese, v něčem bude nová.

* Takže byste se střetu moderní architektury s historickou nebál?

Město, které má žít a nemá být jen skanzen, musí připouštět průnik nové architektury k té staré. Ostatně, i proto je Praha tak geniální, protože tady máte všechno vedle sebe. Jistě, kdyby to dnes posuzoval nějaký architekt, tak by to zamítl, řekl by, že románská, gotická a další architektura nemůže být tak blízko sebe. Ale tento kontrast vytvářející souznění vlastně dává dohromady tu nádheru a kouzlo Prahy. Proto si myslím, že kdyby tady byl nějaký nový prvek, který by to doplňoval historické s moderním, bylo by to fantastické. Praha má genius loci a je naší povinností ho dál rozvíjet a dotvářet, ne ho zabít tím, že řekneme, že všechno, každý stánek na Václaváku je kulturní památka. A na druhou stranu nebudu mít odvahu postavit něco nového, neobvyklého. Každá nová, moderní věc je v první fázi rozporuplná. Když se tady postavil Průmyslový sjezdový palác, z té oceli a drátů, byla to v Praze málem revoluce. Když Paříž postavila Eifellovku, byl kolem toho úplný blázinec, ale jaká by dnes byla Paříž bez Eifellovky?

* Podobně to bylo s Centrem Pompidou…

Přesně tak. Upřímně řečeno, když jsem ho poprvé viděl, tak se mi to nelíbilo. Nebyl jsem na něco podobného připraven. Ale pak jsem tam byl podruhé, potřetí a začal jsem to vnímat podstatu Centra Pompidou.

* Není vám v této souvislosti líto, že byla v Praze zrušena realizace projektu nové Národní knihovny?

Líto mi to je. Rovnou sice říkám, že tato biologická architektura není můj šálek kávy. Ale asi bych se na to naučil dívat, samozřejmě vím, že jde o směr, který existuje, je poměrně akcentovaný a část architektů se v něm vydává tímto směrem. Na druhou stranu, nemyslím si, že by to bylo konečné slovo a že bychom s tím jednou pro vždy zabili moderní architekturu v Praze.

* U Národní knihovny řada kritiků narážela na to, že budova by měla vyrůst na okraji historického jádra města. Ponechme stranou, že vyústění tunelu Blanka ve stejném místě tyto kritiky nevzrušuje… Ale zajímá mě, zda máte představu, kde by mohl být zrealizován ten váš sen koncertní budovy, kolem kterého, pokud by šlo o skutečně moderní, současnou architekturu, asi bylo taky hodně rušno.

Samozřejmě, že když jsem o tom začal uvažovat, zadal jsem odpovědným úředníkům, aby zjistili, kde jsou prostory, které by na to šly využít pro výstavbu koncertního sálu. Komunikoval jsem s architekty i umělci a vytvořili jsme menší skupinu, kde o těchto věcech hovoříme. Zatím je to skutečně ve fázi diskuse, čili netroufl bych si říct, že existuje místo, které získalo 100 procent bodů, ale už jsme si asi řekli, co by takové místo mělo splňovat.

* A která konkrétní místa padají?

Mělo by to být u metra, v místě, které dává logiku, kde budova nebude utopena mezi okolními domy a zvuk zde bude mít právo existovat. Jsou města, která podobné budovy stavějí u řeky, například Hamburk. Samozřejmě, že místa, které někdo řekne, okamžitě padají pod stůl, protože proti nim někdo něco namítá. Ale můžeme si představit oblast v prostoru, kde máme dnes sjezdový palác, můžeme si představit prostory stávajícího brownfieldu Nádraží Bubny… Když si představíte, že byste budovu natočil směrem k řece a za ní by vznikla nějaká reprezentační rezidenční čtvrť, bylo by to určitě velmi zajímavé řešení.

* Na projekt koncertního sálu by podle vás přicházela v úvahu mezinárodní architektonická soutěž, jako tomu bylo v případě Národní knihovny?

Ano, je to věc, kdy bychom skutečně měli sáhnout po tom, co je na světě nejlepší. Myslím, že bychom mohli nabídnout skutečnou tvůrčí volnost a natolik atraktivní zadání, že bychom mohli najít zájemce z řad skutečně prestižních architektů.

* Když máte takový kulturní sen, zajímá mě, jakou hudbu posloucháte?

Klasicky to, čemu se říká vážná hudba. Musím poctivě říct, že pro mě klasická hudba končí někde u Bohuslava Martinů, úplně moderní zvukovou variantu už vnímám velmi obtížně.

* Takže zhruba do poloviny dvacátého století?

Ano, od barokní hudby zhruba tam. Samozřejmě, že k tomu ještě přichází vztah k jazzu, který celá naše generace má, a dalším podobám muziky.

* A bigbít v šedesátých letech vás neoslovil?

Samozřejmě, že v mládí ano a dnes je to pro mě sentimentální reminiscencí na tato léta. Takže to mohu poslouchat, i když je to pro mě poslouchání něčeho, k čemu mám jiný vztah, je to takové uvolnění vzpomínkami.

* Co pro vás tehdy bylo ekvivalentem toho, co je pro současnou mládež klubový život?

Měl jsem určitou možnost u toho být i na gymnáziu. Jsem absolventem bývalého gymnázia na Strossmayerově náměstí, které mělo výborné herecké soubory a vždy také nějaký orchestr. A my jsme se kolem toho samozřejmě pohybovali a různě ocmrndávali (usmívá se). Někdo dělal osvětlovače, někdo zvukaře, někdo hrál… To, co dnes vnímáme jako kluby a klubovou činnost, bylo minimalizované, to režim příliš nepřipouštěl. Ale zase se hrálo například po bytech a těchto zábav jsem se samozřejmě v určité míře účastnil.

* Zmínil jste herecké soubory, s divadlem z mládí máte nějakou zkušenost?

Ano, hrál jsem od mala. Ještě ve starém Sokole jsem vystupoval v roli Broučníka v Broučcích a to my byly čtyři roky (usmívá se). Už si to nepamatuji, ale doma mi říkali, že jsem vystoupil na jeviště a neřekl jsem ani slovo. Ale hrál jsem pak dál. V jedné fázi života jsem chodil na filologický ústav, kde byla katedra latiny a řečtiny a tam se vytvořil soubor klasického dramatu, kde jsme hráli klasické latinské texty. Jednou za rok jsme měli premiéru (a na důkaz, že si pamatuje, začíná citovat jeden z monologů).

* A máte čas chodit do divadla? I z vlastní vůle, nejen když přijde nějaká oficiální pozvánka, kde byste se měl z reprezentačních důvodů účastnit?

Musím říct, že do divadla chodím na to, jak mám nabitý program, relativně často. Snažím se dostat na věci, které mě zajímají, třeba do Dejvického divadla.

* Právě vztah mezi Prahou a divadelníky ale často není ideální. Jedním z předmětů sporu jsou granty, z nichž například ty jednoleté dostávají soubory až v průběhu sezony.

Jenže Praha do kultury dává významný objem prostředků. Není žádné jiné město u nás, které by dávalo systematicky prostředky do divadel. Například Brno nepodporuje žádné divadlo, podporuje jen konkrétní premiéry. Granty jako jsou v Praze, jsou u nás výjimečné. Na druhou stranu, Praha má obrovský problém, že má divadel moc. Je jich tady tolik, že i kdyby všichni Pražané chodili do divadel, tržby by je nemohly uživit.

* Od roku 1969 jste spjat s gynekologicko­porodnickou klinikou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Slyšel jsem, že jste tam stále nějakým způsobem činný. Jak vaše spolupráce vypadá?

Chodím tam každou středu na operační den. Operuji, mám tam mediky, dělám nějakou ambulanci, čili zachoval jsem si jeden den, kdy jsem si medicínu ponechal. A vnímám to jako ohromně důležitou věc, protože mě to vrací nohama na zem. Moji pacienti mi všechno řeknou, nehrozí mi tak, že bych vnímal svět jen přes zakouřená skla automobilů.

* Ale jak byste reagoval na výtku, že de facto jeden pracovní den v týdnu se nevěnujete úřadování?

Bohatě si to napracuji o sobotách a nedělích, kdy rozhodně nemám žádné dny pracovního klidu.

* Letos v únoru jste oslavil 68. narozeniny. Je mi jasné, že je to individuální, ale jak dlouho se dá této operační medicíně věnovat?

Operační medicína je náročná na fyzičku, zrak, koordinaci, čili každý z nás operatérů ví, že jednou přijde doba, kdy bude muset skončit. Toto vím i já, takže kdybych začal cítit, že jdu dolů, skončím. Ale zatím pořád ještě cítím, že patřím v tomto oboru u nás ke špičce a že mladým operatérům mám co říct a ukázat.

* Až dnes přijdete domů, na co budete myslet? Lépe řečeno, na co obecně myslíte po takovém pracovním dni na radnici?

Můžu zažertovat a říct, že budu myslet na jídlo, protože k tomu se teď nedostanu celý den (směje se). Ale záleží na tom, kolik je právě hodin. Když je šance, že bych se domů dostal do osmi hodin, mohl bych ještě zahlédnout syna a pobavit se s tím. Jinak už ale obvykle přemýšlím, co mě čeká příští den, protože mám rád plány nastavené předem. A samozřejmě je to fáze, kdy jsem s rodinou a snažím se od ní získat nějaký názor, jestli jsme něco neudělali špatně. Těším se na to, že budu moci mluvit v normálních podmínkách o čemkoli…

* Takže neřeknete něco, co bude použito proti vám.

Jasně, odposlech je skoro všude. Aspoň doma snad ne (směje se).

***