Prevenci kriminality chybí společný kabát-rozhovor radního hl. m. Prahy Mgr. Jana Choděry s redaktorem Janem Stehlíkem, uveřejněný v měsíčníku Pražský strážník, v čísle leden 2005

měsíčník Pražský strážník | leden 2005 | rubrika: Prevence | strana: 9 | autor: Jan Stehlík

Na konci uplynulého roku jsem hovořil se členem Rady HMP Mgr. Janem Choděrou, předsedou Komise pro prevenci kriminality na území hl. m. Prahy.

Pane radní, do funkce předsedy komise jste byl zvolen loni na podzim, od té doby uběhlo několik měsíců a stojíme na prahu nového roku. Čím se komise prevence kriminality od té doby zabývala?

Komise prevence se naposledy sešla v závěru minulého roku a zabývala se rozdělením zbývající finanční částky určené pro granty ve třetím výběrovém kole. Šlo o to, aby ti, kterým peníze byly přiděleny, měli možnost čerpat je do konce uplynulého roku, kdy bylo možné s nimi v rámci projektu nakládat. Další jednání komise v novém roce se uskuteční v lednu a bude se zabývat přihlášenými projekty do výběrového řízení pro přidělení grantů v roce 2005. Neřekl bych, že je to ta nejdůležitější věc, ale samozřejmě také potřebná, protože prevenci kriminality, aby přinášela potřebné výsledky, je nutné financovat. V říjnu minulého roku se za účasti členů zastupitelstva HMP, celé řady odborníků z MP a Policie ČR, zástupců neziskových organizací, zástupců samospráv a starostů MČ, uskutečnil v Martinickém paláci workshop k aktualizaci strategické koncepce hlavního města Prahy. Spolu s dalšími členy komise prevence jsem se tohoto jednání zúčastnil v pracovní skupině zabývající se prevencí sociálně patologických jevů. Za stěžejní záležitost považuji, a také jsem to na workshopu uvedl, primární prevenci. Tam, kde již kriminalita je, nebo řekněme u osob, které se dostaly tzv. na šikmou plochu, je sice pomoc také nutná, ale myslím si, že to hlavní je, aby ke  kriminalitě vůbec nedocházelo. Vnímám to tak, že cokoliv se podaří v primární oblasti, vždy to bude mít také pozitivní dopad v sekundární i terciální oblasti prevence.

Jaký je Váš názor na podíl Městské policie v celé koncepci prevence kriminality?

Domnívám se, že i tady je velmi důležitá činnost koordinátora, aby se programy prevence zbytečně nezdvojovaly a netříštily a působení daným směrem mělo jednotnou podobu. Samozřejmě, že neméně důležité je, aby byl v ulicích dostatečný počet policistů, včetně městských policistů, v tom se shodujeme s kolegou, náměstkem primátora Mgr. Blažkem. Ovšem za neméně důležité považuji, aby byl policista či strážník občanům příkladem. Rozhodně nepůsobí výchovně, jestliže například vozidlo policie bez zapnutého výstražného signálu nejede podle dopravních předpisů. Reakce lidí je na taková, byť drobná zneužívání, velmi negativní. Jinými slovy, jde o posílení morálního kreditu policistů, ať už to je státní či městský policista. Těžko může chtít někdo kázeň od řidiče, který vidí, jak se policejní auto neoprávněně dopouští dopravního přestupku a sám je sankcionován třeba za prošlou lékárničku. Ale  abych se vrátil k vaší otázce, preventivní působení Městské policie na školách je bezesporu velmi záslužné, ovšem je potřeba si uvědomit, že to není jediná instituce, která v této oblasti působí, je tady ještě preventivní činnost  Policie ČR a řady neziskových organizací, které se prevencí zabývají. A mám tak trochu obavy, že všechny tři složky si hrají více méně na vlastním písečku. Mají dobré programy, ale v mnoha směrech třeba shodné, čili působí se na děti a mládež trojcestně a domnívám se, že by bylo účelnější, aby se netříštily síly, ale naopak se spojily. Samozřejmě, že je to také o informovanosti školy, rodičů, či seniorů, jak se mají tyto ohrožené skupiny obyvatel, tedy děti a senioři bránit kriminalitě. Jsem hluboce přesvědčen, že řada rodičů vůbec neví jaké příznaky doprovázejí například užívání drog, a když už je pozdě a jejich potomek se stává závislým na drogách, postěžují si, že si ničeho mimořádného nevšimli. Sami sobě se snaží zdůvodnit svoje selhání jako vychovatelů a nepřipustí, že byli nevšímaví a lhostejní vůči dítěti. Proto je potřeba informaci o nebezpečí k rodičům dostat, protože samotná škola bez jejich spolupráce nemůže problém zvládnout. Bohužel, učitelská profese dnes nemá to renomé jako dříve, kdy mezi významné osobnosti každého městečka patřili starosta, pan učitel nebo pan řídící, pan farář, kteří chodili hrát mariáš nebo kulečník do místní hospody – v tom dobrém slova smyslu. Dnes žáci a studenti berou školu spíše jako něco, co nemá s jejich osobním životem nic společného – naučí se látku, napíší úkoly a to, co dělají venku mimo školní budovu považují za svoji soukromou věc, do které nikomu nic není. A tady je potřeba, aby o takových mimoškolních aktivitách věděli především rodiče, aby byli informováni o všech nebezpečích, které na jejich potomky číhá v okolí jejich bydliště. Rodiče nemohou očekávat, že jejich děti budou mimo školní výuku hlídat učitelé nebo školník, oni sami musí vyřešit svůj vztah k dítěti a podle toho také jednat.

Myslíte, že je vůbec možné při takové šíři sociálně patologických jevů a kriminality vypracovat jakousi metodiku, jejímž prostřednictvím by bylo možné jednotně působit na již zmíněné ohrožené skupiny obyvatel – děti a seniory?

Každá složka, která se prevencí zabývá, má podle mého názoru jinou roli, jiné informace a jinak také musí ve společnosti působit a myslím si, že všechny jsou zapotřebí. Pokud budeme hovořit o neziskových organizacích, které se věnují ponejvíce sekundární prevenci, kdy například naplňují program zabraňující šíření nakažlivých chorob tím, že pro závislé organizují výměnu injekčních stříkaček apod., nemůžeme na ně pohlížet jako na někoho, kdo všechno to zlo, které z drog vzniká podporuje, místo, aby tomu bránil. V sekundární oblasti jde o zmírňování oněch následků, protože jde o lidi, kteří v tom už tzv. jedou a nelze zde uplatňovat stejná pravidla jako v primární prevenci. A obě složky, jak primární, tak i sekundární prevence, nemohou působit proti sobě. Samozřejmě, že složkám působícím v primární prevenci jde o to, aby drogy vůbec nebyly, ale jestliže tady už jsou, nemůžeme dělat, že tomu tak není. Žabomyší války typu radikálních odpůrců drog a těch, kteří připouštějí, vzhledem k celosvětové drogové scéně určitou liberalizaci, nikam nevedou. Realita vyžaduje, aby všichni, kteří jsou na tom pomyslném hřišti, kde se hraje proti drogám, si přihrávali, bránili i útočili – jedině tak se bude dařit dávat branky.

Neumím si dost dobře představit, jak by se na stupínku ve škole vzájemně doplňovali ten, kdo by hovořil o trestně právní odpovědnosti ve vztahu k drogám a ten, co by vysvětloval záležitosti kolem ochrany závislých před nákazami apod. Neměly by z toho děti pocit, že když neposlechnou policistu, že o ně bude stejně dobře postaráno, tak proč to nezkusit?

V tomto případě musí ten, kdo se zabývá sekundární prevencí, potencionální narkomany pravdivě informovat o všech  fatálních důsledcích, které užívání drog s sebou přináší. Musí jim ukázat skutečný a pravdivý obraz narkomana, jak jsou tito lidé „rozklepaní“ chybí-li jim dávka, jak stárnou před očima, přestávají reálně uvažovat a stávají se z nich lidské trosky. Aby demonstrovali tragédii skutečných případů. V Americe, když dělali kampaň proti kouření, ukazovali ty nejhrůznější obrázky plic kuřáků apod., což mělo obrovský dopad, především v řadách mládeže. Čili, jestliže se vrátím k informovanosti rodičů, stejně a možná ještě více o nebezpečí drog musejí být informováni děti a mládež. Oni musí mít pro své rozhodnutí, zapálit si někde na mejdanu joint nebo ochutnat něco „ostřejšího“, dostatek informací, aby jejich volba neužívat drogy a jiné psychotropní látky byla trvalá. Totéž však platí o složkách v primární prevenci – policisté, strážníci a další musejí mladým na konkrétních příkladech trestné činnosti, související se získáváním peněz na drogy, ukazovat, jak se věci mají. Dítě, které vidí v televizi zprávu o tom, jak čtrnáctiletý kluk přepadl stařenku nebo benzinovou pumpu a celá věc byla odložena, protože pachatel byl nezletilý, si nemůže myslet, že to také může zkusit a nic se mu nestane. Tak to přece není, on se musí dozvědět, že i když nepůjde z trestu za mříže, za škodu musí někdo odpovídat, škodu musí někdo nahradit, a většinou jsou to právě rodiče, což se už v televizi tolik neříká. Prvoplánový styl takové reportáže nemá s preventivním působením vůbec nic společného, prevence nemůže být založena na senzacích. Navíc si dítě musí uvědomit, že může také skončit v některém diagnostickém ústavu, a to už je jiný svět, než který ho doposud obklopoval, je vytrženo z prostředí rodiny a návrat do nějakého normálu je potom  velice obtížný.

Ovšem z toho širšího pohledu nejde pouze o drogy, ale například také o šikanu, gemblerství atd., mezi dětmi a mládeží.

Gemblerství, jakožto závislost na herních automatech, se dnes vlastně pěstuje v dětech již od malička. Jakmile děcko začne rozum brát, jako první věc dostane počítačovou hru a pomineme-li, což bychom rozhodně neměli, že ve většině takových her se děti setkávají s násilím, hrubostí a egoismem, vzniká zárodek návyku a závislosti na hře. Ovšem tím to nekončí, jednoho dne dítě vstane od své hry na počítači a půjde si to zkusit do herny naostro, kde je zapotřebí peněz a v řadě případů je začne shánět jakýmkoliv způsobem. A samozřejmě, že dříve či později zvolí cestu nejmenšího odporu – ukrást a prodat.
Pokud jde o šikanu, to je veliký problém. Všichni vědí, že na školách existuje, setkávají se s  ní rodiče dětí, když jim domů přijde dítko ve špatném psychickém nebo i fyzickém stavu, ale když se zeptáte na kterékoliv škole, řeknou vám, že o ničem takovém nevědí a žádná šikana se u nich nevyskytuje. Nesetkal jsem se nikdy s tím, aby na škole, pokud tam takový problém nebyl medializován, ředitel školy přiznal, že tam šikanu mají. Ovšem, nelze se divit, že šikana se rozvíjí, když z obrazovek televizorů se na nás valí dennodenně „hektolitry krve“. A začíná to zase už u dětí. Podívejte se na Toma a Jerryho – jsou to veselé postavičky, ale kdo tam trpí? Je to kocour, který chrání sýr před zlodějem Jerrym a dostává za to výprask. Vždyť tady už je něco špatného – podívejte se třeba na Makovou panenku, Broučky pana Karafiáta či Křemílka a Vochomůrku, tam není o násilí nic a jsou to kouzelné příběhy, které již odchovaly celé generace. Můžeme se tomu zasmát a brát to, že o nic nejde, vždyť je to jenom pohádka, ale děti  to vnímají jinak než my dospělí. Média tedy sehrávají významnou roli v tom, jak se bude formovat vědomí mladého člověka. Není všechno jenom kšeft, hodnotit zařazený film pouze z hlediska sledovanosti a reklamy, která je díky tomu pro televizní stanici velmi lukrativní záležitostí.

V duchu hesla – peníze jsou vždycky až na prvním místě.

Ano, ale pak se nemůže dramaturg takového vysílání divit, že bude mít na ulici před kanceláří vykradené auto, nebo že ho někdo přepadne, když půjde večer domů. On k takovému jednání dává volbou programů svým způsobem instruktáž.

Od prevence kriminality jsme se dostali do nejrůznějších zákoutí kriminogenního chování,  a tak se Vás ještě zeptám, co byste chtěl říci na závěr našeho rozhovoru?

Velice bych si přál, aby se nám v  novém roce 2005 podařilo pár projektů, které by ovlivnily co nejvíce lidí, aby se vlastním přičiněním s kriminalitou, zejména pouliční, nesetkávali a pokud už se jim něco takového přihodí, aby věděli, jak mají jednat, co by měli v které situaci nejlépe udělat. Současně se zabývám jedním takovým projektem, ve kterém by se sešli strážník, policista a zástupce některé neziskové organizace a společně oslovovali nejenom žáky na školách, ale i rodiče dětí, protože bez jejich pomoci se nějakých výraznějších výsledků jenom těžko dočkáme. Věřím, že většina rodičů by byla ochotna pomoci, ale zatím žádný program nebyl vyspecifikován a dostatečně metodicky propracován tak, aby plně odpovídal účelu, který je od něho očekáván.

Děkuji Vám za rozhovor.