Recept na krátkodobé pronájmy?

Rozhovor se zastupitelkou hlavního města Prahy a náměstkyní primátorky Evou Kislingerovou (ANO).

Z mediálních výstupů poslední doby je patrné, že se Praha intenzivně zabývá problematikou sdíleného ubytování. Má už metropole připravené nějaké řešení tohoto fenoménu?

Máte pravdu, jedná se o palčivé a aktuální téma, proto jsme v radě již před nějakým časem zahájili debatu směřující k řešení stávající situace kolem sdílených platforem. Nejedná se jen o taxislužbu, ale třeba i o sdílené ubytování. Je nesporné, že takzvané „podnikání“ v podobě krátkodobých podnájmů, jehož celosvětovým tahounem je zahraniční zprostředkovatel Airbnb, v Praze nabývá ohromných rozměrů. Velká poptávka ze strany zahraniční klientely však nepřináší pouze čerstvý vítr do našich ulic, ale rovněž nemalé komplikace.

Dokážete popsat, v čem vlastně spočívá celý problém?

Pro střízlivý vhled do reality nám asi postačí jeden údaj. V Praze je více než 71 tisíc lůžek, která sdílené platformy nabízejí turistům k ubytování. Vedle toho ale máme oficiální zařízení, hlavně hotely a penziony, které odvádějí místní poplatky za hosty a poskytují další informace o obsazených kapacitách, které nabízejí dalších 91 tisíc lůžek. Je tedy zřejmé, že tento nový trend významně „přifukuje“ kapacitu a návštěvnost Prahy, a to skoro na dvojnásobek. Podle aktuálních statistik zamíří do naší metropole ročně přibližně 15 milionů návštěvníků. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o báječnou zprávu. Hlubší analýzou se však dopracujeme ke zjištění, že hlavní město Praha na této realitě nijak zásadně neprofituje. Město v poslední době nezaznamenalo zásadnější nárůst příjmů z vybraných poplatků a rovněž křivka růstu cen služeb v turismu, i když je Praha na hranici svých kapacit, zůstává poměrně stabilní. Toto není přirozené chování trhu.

Proč tomu tak je?

Vidím v tom minimálně dva faktory. Společnosti jako Airbnb, Booking.com nebo HomeAway kromě ubytování nenabízejí veřejnosti, a zejména pak veřejné správě, ke sdílení nic dalšího krom samotných ubytovacích kapacit. Nemáme k dispozici podrobnější informace o momentální obsazenosti ani informace o realizovaných tržbách, ani další údaje, které „oficiální“ ubytovací zařízení sdílejí obvyklým způsobem. Na trhu tak působí dvě nerovné entity, přičemž jedna tento trh zásadně křiví. Prahu navíc čím dál tím častěji navštěvují méně movité, pro sdílené platformy ale přesto zajímavé, cílové skupiny, které v Praze tolik neutratí, a tudíž je jejich přínos pro naši lokální ekonomiku minimální. Jejich pobyt v hlavním městě je často jednorázový a krátkodobý.

Praha však nárůst návštěvnosti celkem zásadně pociťuje. Výdaje na bezpečnost, úklid, svoz odpadků, péči o zeleň a památky, to vše přímo úměrně narůstá s počtem turistů. Tyto náklady bychom pak měli mít logicky pokryty z příjmů, které nám plynou z turistického ruchu. Na nerovném trhu bohužel tato logika poněkud kulhá.

Jak chce Praha tuto situaci řešit?

Pracovní skupina ustavená pod kolegou radním Wolfem odpovědným za kulturu a cestovní ruch ve spolupráci s paní primátorkou, která je zodpovědná za legislativu, hledá řešení této situace. Často se hovoří o inspiraci v zahraničí. V Berlíně je možné služby sdílených platforem poskytovat jen v těch nemovitostech, jejichž část pronajímatel zároveň obývá. Barcelona zase umožňuje krátkodobé pronájmy, ale jen ve vybraném ročním období. Pravdou ale zůstává, že naše legislativní prostředí je diametrálně odlišné, budeme tak muset najít vlastní cestu. Pragmaticky vidím jakoukoli regulaci, která omezí pohyb našich hostů, jako méně efektivní. Omezení nám nepřinese kýžený efekt v podobě vyšších příjmů a zásadní problém v podobě „anonymity návštěvníků“ Prahy asi stejně neodstraní.

Je tedy nějaká cesta, která by v Praze fungovala lépe?

Myslím, že ano. Pokud bychom dokázali vytvořit podmínky, které by donutily internetové zprostředkovatele ubytování ke sdílení dat ve stejné míře, jako je tomu u všech ostatních registrovaných poskytovatelů, mohla by města místo vydávání zákazů vybírat pobytové poplatky, stát svoje daně a trh by se po takovém „narovnání“ začal chovat přirozeně. Myslím, že by se do hry vrátila konkurence kvality, nikoli úrovně „podvodu“. Myslím, že bychom se mohli inspirovat třeba v již existující funkční legislativě doma. Copak nemáme hezký, a podle mého názoru funkční, příklad v zákonu o hazardu, který po zahraničních „digitálních společnostech“ vyžaduje registraci? A právě získání oprávnění by mělo být vázáno na poskytování údajů, na základě kterých pak město, respektive stát, snadno dohledá, kudy, co a kam na jeho území „teče“?