Revoluční způsob bydlení pro Pražany? Zasekl se na Pirátech a hnutí Praha sobě. Hana Marvanová pro PL odhaluje úplně vše

Rok a půl už trvá práce na projektu dostupného družstevního bydlení v Praze, ale výsledky vidět stále nejsou. I proto, že na posledním zasedání Rady hlavního města Prahy nebyly schváleny zásady tohoto projektu kvůli požadavku Pirátů a hnutí Praha sobě, aby si pozemek pod stavbou odkupovali členové družstva za ceny vyšší než tržní. Radní Hana Kordová Marvanová, která má jako nestranička za hnutí STAN podporu bydlení ve své gesci, to však odmítá a tvrdí, že by pak nešlo o dostupné, ale předražené bydlení. Zakladatelka platformy Svobodu médiím rovněž zdůvodňuje, proč ji nepřekvapila bouře kolem volby tří nových členů Rady ČT.

Do programu koalice na Magistrátu hlavního města Prahy se po volbách dostala podpora družstevního bydlení. Pomalu se blíží poločas funkčního období, ale kromě občasných i protichůdných reakcí v médiích jako by se nic nedělo. V čem je problém?

Původně bylo dostupné družstevní bydlení v našem programu za Spojené síly pro Prahu, přišla jsem s tím návrhem a podařilo se mi to prosadit do společného koaličního programu, takže jsme se k tomu všichni zavázali. Výhrady si postupně vysvětlujeme i za pomoci odborníků, kteří zpracovávali analýzu koaličním partnerům, jsme schopni jim jejich námitky vyvrátit. Je potřeba na zastupitelstvu odhlasovat principy, abychom už mohli přistoupit ke konkrétnímu projektu v některé městské části a mohla vznikat první družstva.

S jakými lokalitami pro družstevní bydlení počítáte?

Jednám s vícero městskými částmi, kupříkladu s Prahou 11 nebo 13, ale obracejí se na mě i další městské části dokonce samy aktivně, že mají vytipované pozemky a že by tam chtěly družstevně stavět. Třeba Praha 8, Praha 12, Praha 5 a hlásí se další. Registrujeme i zájem ze strany občanů, ozývají se jedinci, ale i rodiny, protože vidí naději pro bydlení svých dětí. Také se ozývají podnikatelé z oblasti stavebnictví, že by se na projektu chtěli také podílet.

Co Spojené síly pro Prahu, které na magistrátu zastupujete, podporou družstevního bydlení v Praze sledují?

V Praze řešíme problém, že ve vztahu k příjmům je tu dnes cena bydlení na úrovni Londýna, tedy těch největších a nejbohatších světových metropolí, ale platy tady tak vysoké nejsou. Pro většinu rodin, i slušně vydělávajících, je bydlení nedostupné. Proto přicházíme s projektem podpory dostupného bydlení včetně družstevního pro střední vrstvu, která nesplňuje přísná sociální kritéria. Těmto lidem nepomůže, když se bude víc stavět, protože pro ně budou developerské projekty příliš drahé. Družstevní bydlení má výhodu, že může zlevnit výstavbu tím, že družstvo, v němž by Praha měla účast, dostane právo stavby k pozemku, který je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Tím dosáhneme toho, aby byl bytový projekt levnější o 30 procent, než je tržní cena v příslušné lokalitě. O to nám jde, aby na trhu byly byty, které jsou o třetinu levnější.

Co by mělo zájemce o bydlení v Praze nalákat právě na tuto možnost získání bytu?

Družstevní bydlení je kombinace bydlení vlastnického a nájemného. Družstevník sice na začátku musí skládat určitou částku, zpravidla je to 25 procent ceny bytu, ale potom už si nebere hypotéku. Úvěr si vezme družstvo a družstevník v nájemném pomáhá družstvu úvěr splácet. Nehrozí mu tedy, že se dostane do dluhové pasti. Má tam uloženy svoje prostředky, kdyby neměl na splácení, neměl na nájem, tak dostane zpátky peníze, které do družstva vložil. Může se pak přihlásit o byt čistě městský a uvolnit ten družstevní pro jiného zájemce. Je mnoho rodin, které vzhledem k přísným podmínkám bank nedosáhnou na hypotéku, to se týká mladých rodin, ale i seniorů, kteří tu hypotéku nemohou dostat kvůli věku. Praha by se účastnila těchto bytových projektů, mohla by poskytnout pozemky, a tím by to zlevnila. Praha by o pozemky nepřišla, ty by byly nadále ve vlastnictví hlavního města. Měla by účast v družstvu a získala by i část bytů. Počítáme s tím, že by šlo tak o třetinu, ubytovávali bychom v nich zdravotníky, učitele a policisty. Dvě třetiny počtu bytů by byly pro zájemce z řad obyvatel Prahy, kteří usilují o bydlení, ale to developerské bydlení je pro ně příliš drahé.

Jak plánujete vybírat mezi těmi, kteří budou mít o dostupné družstevní bydlení zájem?

Ještě jsme ani nezaložili první družstvo a už se na nás lidé obracejí s dotazy, kdy to bude spuštěno, kde se mohou hlásit a podobně. Probíhat to bude klasicky podáním přihlášky do družstva. Ve stanovách družstva budou nastaveny podmínky, co musí dotyčný splňovat. Nemohou si ho pořídit firmy, je to pro fyzické osoby, jen pro vlastní bydlení, bude zakázáno byty pronajímat, za porušení stanov by hrozilo vyloučení. Nepůjde tedy o tzv. investiční bydlení, které dnes dusí centrum Prahy, je vylidněné, firmy si v něm kupují byty na investice, to bude vyloučeno. Podmínkou také bude, že člen družstva nemá jinou nemovitost k bydlení, aby to bylo opravdu pro ty, co opravdu potřebují zajistit bydlení. Také bude stanoven strop příjmů, abychom měli garantováno, že to je pro střední vrstvu. Když by někdo měl 70 tisíc a víc příjem čistého, tak by na to nedosáhl. Není to přímá finanční podpora střední třídy, ale je to forma podpory poskytnutím pozemku s právem stavby od hlavního města Prahy.

Máte jasno, kdo bude hlavnímu městu s výstavbou družstevního bydlení pomáhat?

Na projektu chceme spolupracovat se soukromými subjekty, které přijdou se svými návrhy. Vypíšeme soutěž na konkrétní pozemek, s příslušným partnerem, který má zkušenosti s družstevní bytovou výstavbou a správou bytového fondu, založíme družstvo a očekáváme nabídku jak z hlediska ceny, tak z hlediska financování, aby to bylo pro Pražany co nejvýhodnější a co nejlevnější. Jde nám o to nabídnout segment výhodnější, než jaký je dnes na trhu. Věřím, že když se nám podaří rozjet každý rok projekty alespoň několika set bytů, tak to postupně vytvoří bariéru proti nekontrolovatelnému zvyšování cen developerských projektů. Partner bude členem družstva, ale těmi byty disponovat nebude, jenom pomůže s výstavbou. Je to vlastně PPP projekt, projekt ve spolupráci s těmi, kteří umějí stavět a mají zkušenosti se správou bytového fondu. To úředníci neumějí, proto za posledních 15 let Praha jako magistrát nepostavila žádné bytové projekty. Věřím, že ve spolupráci se soukromým sektorem mohou bytové projekty vzniknout rychleji. Partnery ale svážeme podmínkami, především tou, že to pro Pražany musí být levnější.

V čem spočívá ona dostupnost bydlení, o kolik méně nákladné by pořízení takového bytu mohlo být?

Kromě složení jednorázového vkladu ve výši 20–25 procent bude družstevník platit v nájemném částku, která se odvozuje z výměry bytu. Bude o třetinu nižší, než je tržní nájemné v dané lokalitě. Důležité pro nás je, aby tam byla úspora oproti tržním cenám. Není to bydlení zadarmo, ale pro příslušníky střední vrstvy, kteří nejsou tak chudí, aby dosáhli na sociální byt, ale ani ne tak bohatí, aby dostali hypotéku a měli šanci získat byt z developerského projektu. Tak myslíme na všechny skupiny obyvatel a zároveň navazujeme na tradici první republiky, kdy takto družstevně vznikly desítky tisíc bytů, objektů, dokonce i rodinných domů. A pořídili si je lidé, kteří nebyli nejbohatší, ale takto zajistili svou rodinu na generace. Tuto tradici bych ráda obnovila, má mezi obyvateli dobrý zvuk, protože spousta současných pražských rodin má možnost bydlet ve vlastním, neboť jejich předci se za první republiky zapojili do družstevní výstavby.

Jak to bude s pozemky, které Praha poskytne pro výstavbu, po splacení celého úvěru družstva?

Pozemek nedáváme lidem zadarmo, ale umožňujeme jim – třeba mladým rodinám, které na to nemají –, že zaplatí jenom dvě třetiny, protože pozemek a zisk developera zpravidla tvoří třetinu ceny bydlení. V budoucnu v rozmezí od 35 do 99 let od zřízení práva stavby, což je hranice, kterou umožňuje občanský zákoník, musí dojít k vypořádání. Družstvo má právo si pozemek odkoupit, ale samozřejmě od ceny pozemku se odečte hodnota stavby, kterou tam vybudovalo. Kdyby se někteří družstevníci rozhodli, že si nechtějí pozemek dokoupit, tak v bytech zůstanou bydlet, ale stanou se nájemci městských bytů, protože pozemek s objektem zůstane ve vlastnictví města. A pokud se rozhodnou odstěhovat, dostanou vyplacenu svou investici. V žádném případě o ni nepřijdou a mají právo si k ní dokoupit pozemek. Takhle se řešily pozemky pod družstevními domy v Praze, které se postavily v 60. a 70. letech, po roce 1989 tím, že si družstva dokupovala pozemek. Je i varianta, že dům zůstane Praze a lidé budou bydlet v městských bytech, což je model Vídně, ke kterému vzhlížíme. Tam čtvrtina nebo možná i více obyvatel bydlí v městských bytech. Podle mého názoru jsou všechny ty varianty zajímavé. Hlavně chceme, aby lidé nemuseli čekat padesát let, než si našetří, ale aby se v dohledné době mohli zapojit do tohoto projektu a měli už vytipovaný byt. Podpoří se tím i to, aby se lidé nemuseli stěhovat za Prahu, a tudíž ji dopravně nezatěžovali neustálým dojížděním ze středních Čech za prací, ale měli šanci si pořídit bydlení přímo v Praze.

Jak si mají Pražané vysvětlit, že od koaličních partnerů – hnutí Praha sobě a především od České pirátské strany – zazněly v médiích z úst některých jejich zastupitelů komentáře, že tento projekt je „podvod na voličích“?

To se mi už podařilo vyvrátit, že to v žádném případě podvod na lidech, kteří usilují o vlastní bydlení, není. To bych zrovna já nikdy nepřipustila. Celou svou profesní kariéru v různých kauzách, ať je to H-System, nebo bytové družstvo Hutmanka či Kavčí skála, bojuji za práva běžných lidí, že nikdo, kdo si chce pořídit vlastní bydlení, nesmí být obětí podvodu. Ta slova se mě velmi dotkla, ale kolegům jsem to vyvrátila a oni už žádná taková slova neopakují.

Sice neopakují, ale přesto na posledním jednání rady neschválili zásady dostupného družstevního bydlení. Proč?

Na mou žádost bylo na posledním zasedání rady v pondělí 15. června projednání tohoto bodu přerušeno, protože byly dodatečně vzneseny ještě určité požadavky. S jedním z nich se nemohu ztotožnit. Jedná se o to, jak by měly být nastaveny podmínky, za nichž by si družstvo mohlo odkoupit pozemek pod domem. Předseda výboru pro bydlení pan Zelenka a radní Adam Zábranský přišli s tím, že by si družstvo mělo pozemek v budoucnu kupovat za vyšší cenu, než bude ta tržní. Měli podporu i svých klubů, takže to byl postoj za Piráty i za Praha sobě. To jsem odmítla, protože bychom ty lidi trestali, místo abychom jim pomáhali projektem dostupného družstevního bydlení. To by v budoucnu projekt podstatně zdražilo, a to nad úroveň tržních cen. To je nepřijatelné, ale zároveň i bezprecedentní, protože i když samozřejmě město musí hospodařit s péčí řádného hospodáře, tak nemůže nutit obyvatele, notabene ještě takové, kteří potřebují dostupné bydlení, aby si z majetku města kupovali něco za ceny třeba dvojnásobné, než je cena podle posudku, než je cena tržní. Tak na tom vznikl spor.

Čím tento svůj postoj koaliční partneři zdůvodnili?

Vysvětlovali to tím, že Praha potřebuje dostat z prodeje pozemků víc peněz, než jaká je jejich cena. Já rozumím tomu, že Praha potřebuje peníze na rozvoj nejen bytové politiky, ale i na spoustu dalších projektů. Ale ne je čerpat od lidí, kteří si pořizují bydlení. To ustanovení by bylo podle mě nemravné a mohlo by být i absolutně neplatné, protože jsou to nápadně nevýhodné podmínky. Neznám nikoho, kdo by byl ochoten zaplatit třeba při odkupování pozemku, nemovitostí či jiných věcí z majetku města cenu vyšší, než je cena podle posudku. To se neděje, to je proti veškerým pravidlům. A jenom to odůvodnit tím, že potřebujeme víc peněz, tak to nás neopravňuje k tomu na úkor těchto lidí získat peníze. Poukazovala jsem na to, že i developerům, pokud se směňují nebo prodávají pozemky, se vždy prodává za cenu v místě a čase obvyklou podle posudku. A my bychom fyzickým osobám, lidem, kteří jsou ze střední vrstvy průměrně příjmově situovaní, nastavovali přísnější podmínky než developerům? To vůbec nedává smysl a není to podle mě spravedlivé. Před Pražany bych to neuměla hájit, že toto má být projekt, který jim přinese naději na dostupnější bydlení. Každý pochopí, že by bylo absurdní chtít po těch lidech přísnější podmínky než po developerech.

Ztroskotá na tomto bizarním požadavku vašich koaličních partnerů projekt dostupného družstevního bydlení?

Dále jednáme a doufám, že kolegy přesvědčím, že takovouto podmínku není možné do smluv dávat. Zklamali bychom tím Pražany, že to je vlastně předražené, a ne dostupné družstevní bydlení. Budeme to probírat na koaličním jednání, určitě i na klubech. Ráda bych, aby se o tom jednalo příští týden, tedy 2. července, na zastupitelstvu. Ale pokud bychom v rámci koalice dospěli k dohodě, tak bych byla ráda, kdybychom to na příští radě schválili a pak i na zastupitelstvu, které bude o tři dny později. Případně rovnou na zastupitelstvu. Schválení těch zásad je důležité proto, aby se mohly spustit konkrétní projekty na konkrétních pozemcích. Už si nemůžeme dovolit přešlapovat na místě, rok a půl na tom pracujeme. Jsme téměř v polovině volebního období a nezačali jsme stavět. Chtěla bych, aby z toho projektu Praha získala městské byty. V tomhle jsme vůbec nepokročili, stejně jako nic nepostavily minulé koalice. Proto už nemůžeme čekat, aby vůbec byly vidět výsledky naší činnosti v otázce zajištění dostupnějšího bydlení.

Ale pokud budou na zastupitelstvu zásady schváleny, ani tak nemusí mít projekt dostupného družstevního bydlení vyhráno. Mám na mysli to, že primátor Zdeněk Hřib je jemně řečeno svérázným vládcem Prahy. Nemohou některé jeho kroky, nad nimiž zbývající dva koaliční subjekty kroutí hlavou, ohrozit pevnost a funkčnost koalice, a tím i uskutečnění tohoto projektu?

Jsem přesvědčena, že mají-li mít projekty Prahy, týká se to ale i státu, smysl a dlouhodobou budoucnost, tak je třeba je projednávat se všemi, získat pro ně široký konsenzus, protože pak nehrozí, že je příští politická garnitura zase zruší. K čemu by bylo prosadit projekt dostupného družstevního bydlení, kdyby byl za dva a půl roku po dalších volbách zase zrušen? Takový projekt má smysl, jedině když se nastartuje a pak se každoročně krok po kroku vytipovávají pozemky, zakládají se bytová družstva, to trvá desetiletí. Takhle si to představuji. Proto by bylo nelogické, abych o tom nejednala se všemi. Nynější opozice se k projektu staví relativně vstřícně. Diskutuji o tom se všemi, aby byli přesvědčeni, že to je správné. Ve všech projektech se vždy snažím o široký konsenzus, protože taková práce má smysl a vytrvá. Takhle jsem za Prahu v Parlamentu prosadila jeden zákon, který se týkal regulace průvodců, a jeden, který byl přijat za koronavirové krize ohledně Airbnb. A vždy ty zákony prošly velkou většinou, protože se o tom snažím jednat napříč politickými stranami.

V minulosti jste se podílela na řadě projektů, které se týkaly bydlení, i proto, že jde o vaši profesní specializaci. Co v této oblasti považujete za svůj největší úspěch?

Když jsem ještě byla členkou Parlamentu, tak se mi v roce 1997 podařilo prosadit drtivou většinou hlasů obou komor zákon, který platí dosud, a to jsou daňové úlevy k hypotékám, tedy možnost odečítat si od základu daně úroky z hypotéky. K tomu jsem se inspirovala v zahraničí. Myslím si totiž, že máme převzít rozumné věci z historie nebo ze zahraničí a ty k nám přenést. Je to mnohem praktičtější než vymýšlet něco, co nemusí fungovat. Viděla jsem, že bydlení se dá zlevňovat a zpřístupnit lidem tím, že se zavedou daňové úlevy. Lidé ušetří a bydlení je dostupnější. Návrh jsem jednak zformulovala a jednak jsem ho prosadila přes odpor vlády Václava Klause, neboť s ním nesouhlasili ti liberální ekonomové, kteří chtějí mít absolutně jednotné daně. Ale jinak pro návrh hlasovala tehdy celá Sněmovna kromě několika ekonomických ministrů. A hlasoval pro to jednomyslně Senát. Teď chce paní ministryně Schillerová zákon zrušit, ale s nějakým odkladem, protože čelí kritice za to, že chce zrušit něco, co tu funguje třiadvacet let. Mám z toho obrovskou radost, protože se mi podařilo prosadit zákon, který přetrval více než dvě desetiletí, což bylo dáno tím, že se mi podařilo jej prosadit drtivou většinou. Ačkoli jsem byla součástí pravicové vládní koalice, tak jsem se dohodla i s opozicí a se všemi senátory. I teď jsou velké tlaky na to, aby to paní ministryně nedělala, protože všichni vidí, že je to užitečné. To je můj přístup a přesně tak se snažím prosadit tenhle projekt, kterému věřím, že bude fungovat ještě i za dvacet let a že si lidé pak řeknou: „To je dobře, že Praha nastartovala znovuobnovení družstevní bytové výstavby.“ Moje projekty jsou na dlouhé roky, aby to nebyla jen marketingová hesla do voleb a pak neudělat nic a nic po nás nezbude. Ale tady by po nás zbyly ty postavené bytové domy. Snažím se dělat dlouhodobé kroky, které jsou nejen aktuální a populární, ale takové, aby pomáhaly dlouhodobě, i když my už v těch funkcích nebudeme.

Se zrušením daňových úlev k hypotékám nesouhlasíte, ani když jde svým způsobem o kompenzaci pro státní rozpočet za zrušení daně z nabytí nemovitosti?

Mají se podnikat takové kroky, které jsou užitečné teď, ale i do budoucna, které mají multiplikační efekt. Chválím paní ministryni Schillerovou za to, že chce přistoupit ke zrušení daně z nabytí nemovitosti. Dokonce to skvěle zdůvodňuje, protože převzala i argumenty, o nichž jsem mluvila já, když jsem předkládala daňový balíček pro dostupné bydlení za Prahu, který leží v Parlamentu. A jeden z návrhů je také zrušení daně z nabytí nemovitosti, protože zatěžuje kupujícího, který horko těžko našetří na byt. Ale vadí mi, že myslí krátkodobě jenom na státní pokladnu tím, že chce zrušit nějakou daňovou úlevu. Vláda by na dostupné bydlení měla myslet mnohem hlubším a koncepčním způsobem. Dostupnější bydlení pro obyvatele znamená šetření státního rozpočtu, protože když pro lidi nebude dostupnější bydlení, tak bude vláda muset víc a víc peněz rozdávat třeba obcím na bytovou výstavbu. Ale když bydlení lidem zlevníte třeba formou daní, tak jim zůstane víc peněz v rodinných rozpočtech, a bydlení nebude tak drahé. Od vlády postrádám dlouhodobě udržitelnou koncepci dostupnějšího bydlení, tak aby se nedělaly protisměrné kroky.

Má družstevní výstavba perspektivu i z celostátního pohledu, nejen tedy v Praze?

Pokud se mi na zastupitelstvu, které bylo odloženo kvůli karanténě radních, podaří prosadit ty zásady, tak bych chtěla jednat na Ministerstvu pro místní rozvoj i v Parlamentu s některými poslanci, kteří mě oslovili, že jim družstevní bydlení připadá zajímavé. Chtěla bych s nimi jednat o tom, aby pomohli změnit programy, které má dnes na podporu bydlení Ministerstvo pro místní rozvoj, aby lidé, kteří se zapojí do projektu dostupného družstevního bydlení, měli šanci dosáhnout na nějakou podporu či úlevu, kterou poskytuje Ministerstvo pro místní rozvoj. Tak aby jak politika města, tak státu, šla ruku v ruce. Někteří, dokonce i členové vládní koalice z ČSSD, už mě sami oslovili, že by o tom se mnou rádi jednali. Třeba Kateřina Valachová, kterou to velmi zaujalo. Určitě na tom budu ráda ve Sněmovně spolupracovat zase napříč politickým spektrem, protože cíl je společný – dostupnější bydlení.

Nebude tento projekt, když se zatím mluví o 150 bytech, jen kapkou v moři vzhledem k tomu, kolik zájemců o dostupnější bydlení v Praze by se zcela jistě našlo?

Ale to nesmí být jen jeden projekt o 150 bytech, kterým to začne. Každý rok by měla být nastartována výstavba nejméně pěti set bytů, aby to za deset let bylo pět tisíc bytů a více. Pak už se dostáváme k tisícovkám bytů, ale nemůže to být ojedinělý projekt. Proto jednám s řadou městských částí zároveň. Vznikla městská developerská společnost, na tom spolupracuji s panem náměstkem Hlaváčkem a s Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, aby byly vytipovány další pozemky, na kterých by se mohlo stavět. Zároveň věřím, že bude i zájem ze strany firem, co mají know-how ve výstavbě, že budou na tom s Prahou chtít spolupracovat. Už jsme skoro v polovině funkčního období a neběží to tak rychle, jak bych si představovala, protože rok přesvědčuji koaliční partnery, že to je prospěšné. Představovala bych si mnohem rychlejší tempo rozhodování. Doufám, že to odložené zasedání zastupitelstva už posvětí a budeme se moci pustit do určení prvního pozemku, vypsání výběrového řízení na našeho partnera a založení prvního družstva. To jsem chtěla, aby bylo založeno v letošním roce.

Na závěr našeho rozhovoru bych od družstevního bydlení odbočil a využil toho, že jste se v minulosti angažovala v iniciativě Svobodu médiím. Před měsícem vyvolala volba tří nových členů Rady ČT emotivní reakce, dokonce velice zbožný Miroslav Kalousek chtěl kvůli tomu opouštět církev, Piráti přenesli toto téma i na půdu Evropského parlamentu. Nepřipadá vám to celé absurdně zveličené?

V roce 2015 jsem iniciovala založení platformy Svobodu médiím s cílem změnit způsob volby mediálních rad – Rady České televize i Rady Českého rozhlasu – a to tak, aby složení rady nebylo závislé na aktuální vládní většině v Poslanecké sněmovně. Bohužel tento cíl se nepodařilo splnit, přestože jsme připravili a propracovali návrh, který vychází z německého modelu. Ten spočívá v tom, že je garantováno, že v mediálních radách je zajištěna pluralita názorů, neboť přímo zákon ve své příloze uvádí výčet organizací a institucí, které mají právo přímo nominovat své zástupce. Mezi těmi oprávněnými by byly zase paritně i politické strany, tak aby byla garantována pluralita názorů. Nyní jsou u nás v radách názory poplatné nějaké vládní většině, a to považuji za špatný princip už dvacet let. Proto jsem iniciovala založení té platformy, poněvadž je nanejvýš nutné zákon změnit. Jedině názorově pluralitně složená Rada České televize nebo Českého rozhlasu je schopná dohlížet na to, aby média veřejné služby skutečně plnila veřejnou službu pro všechny a nebyla složená jen ze zástupců jednoho nebo dvou názorů a ostatní názory byly opomenuty.

Ta bouře kolem tří nových radních vás tedy nepřekvapila?

Nepřekvapila i překvapila zároveň. Nepřekvapilo mě, že se někomu nelíbí, když si aktuální vládní většina prosadila lidi, kteří jsou jí blízcí. Ale překvapilo mě, proč se všichni diví. My jsme navrhovali model, který by garantoval, že tam bude mít svého zástupce Česká biskupská konference, ale třeba i Židovská obec, PEN klub, Filmový a televizní svaz, odbory nebo politické strany, prostě takhle pestré zastoupení. V takovém případě by žádná bouře nebyla, protože rada by byla pestře složená a na její půdě by se diskutovaly různé názory na to, jestli televize plní veřejnou službu a jestli kvalitně, nebo ne. Podle mě ta bouře souvisí s tím, že se nepodařilo prosadit změnu volby mediálních rad. Myslím, že by všichni měli napřít síly na řešení systémového problému, který tady je. Tedy způsob volby rad, a nikoli jenom kritika té či oné osoby, která do ní byla zvolena. O tom by neměla rozhodovat Sněmovna. Vždyť vláda musí být vždy kontrolována médii, zejména médii veřejnoprávními. Když má vláda ve Sněmovně většinu, a může si tak nominovat lidi sobě blízké, je jasné, že pak média veřejné služby vůči ní nemusejí dostatečně plnit kontrolní funkci. Mám na to tento názor a mám ho stále. Chybí nám fundovaná diskuse na téma, jak to změnit, aby v budoucnu ta bouře kolem volby mediálních rad ve Sněmovně nemusela být, protože by volba ve Sněmovně vůbec neprobíhala.

Nepřeceňuje se přece jen poněkud význam mediálních rad, když pravomocí moc nemají a o Radě ČT se mluví pomalu jen tehdy, když každoročně odklepne generálnímu řediteli dvouapůlmilionový bonus?

Rada volí ředitele, a to je nesmírně důležité. Straší se příkladem Polska a Maďarska, že ke krizím veřejnoprávních médií dochází tam, kde mají tenhle způsob volby rady, že ho ovlivňuje vládní většina. Jsem přesvědčena, že to je špatně. A není to o tom, jací lidé tam jsou zvoleni, ale kdo je volí a jaké zájmy jsou v podtextu. Vládní většina si nemá určovat, kdo ji bude kontrolovat. Vláda může mít také své zastoupení, hnutí ANO i ČSSD, ale rovněž i ostatní politické strany a opozice a různé zájmové a názorové skupiny. My jsme navrhovali i odbory, ale také neziskové organizace, prostě široké spektrum. Potom by nevypukla bouře, že tam byli zvoleni lidé spojení s jednou částí politického spektra. To je ten problém.

A co říkáte tomu, že kandidáty nominují všelijaké spolky, někdy i poněkud bizarní, není to divadýlko, které se ve Sněmovně hraje?

Ano, je to divadlo. Ti lidé tam nejsou za zahrádkáře, včelaře nebo za veslařský klub, to je veřejné tajemství už dvacet let. Ti tam jsou nominováni podle politického klíče, za konkrétní politické zájmy a maskované je to nějakými organizacemi, které třeba ad hoc za tím účelem vznikly. Je to absurdní, řekla bych i nedůstojné, podle mě to i podlamuje důvěru občanů ve veřejnoprávní média. Mediální rady mají být orgány veřejnosti, místo ní je mají kontrolovat. Ale proto v nich musí opravdu být široké spektrum názorů veřejnosti, a ne že si tam někdo přes veslaře skrytě dá nějakého stranického nominanta, který sleduje jenom zájem úzké stranické skupinky. Ale to tu přetrvává minimálně od dob opoziční smlouvy.

Zhruba v poločase trvání opoziční smlouvy došlo k tomu vzbouření na Kavčích horách. Ale nevynutili si zaměstnanci České televize okupační stávkou na politicích právě tento model volby do mediálních rad?

Ta televizní krize tehdy vyústila v tenhle fíkový list v zákoně, že se řeklo, že kandidovat budou uchazeči za ty organizace. Ale poněvadž si ti straničtí lobbisté zase našli skulinku, nemůže Sněmovna mediální rady s tímto vlivem volit. Protože lidé nejsou svatí, a ta vládní většina se snaží prosadit si své zájmy. Opakuji, že to není teprve až za této vlády, totéž bylo i za předchozích, ať už se mi líbily víc či míň. Nelíbí se mi to celou dobu, i kdyby to dělala vláda, se kterou sympatizuji víc než s touto. Mně se prostě nelíbí, když vláda může ovlivňovat veřejnoprávní média, která musejí vládu a moc tvrdě kontrolovat. A to je nutné, i když se nám ta vláda zrovna líbí, protože zneužití moci začíná plíživě i u lidí, kteří šli původně do politiky se svatými úmysly. Karel Kryl řekl: „Politikům se nevěří, politici se kontrolují.“ A média v tom musejí sehrávat klíčovou roli, jinak demokracie nefunguje.