ŠKOLSKÁ KRIZE V PRAZE

KAPACITY ŠKOL MÁ ŘEŠIT STÁT, ZA PŘETLAK A CHAOS MŮŽE V METROPOLI I NÁPOR DĚTÍ ZE STŘEDNÍCH ČECH A CHYBĚJÍCÍ DIGITALIZACE

Obavy z toho, že velmi silný ročník žáků devátých tříd způsobí na středních školách boje o místa, se v Praze pro některé naplnily. Výsledky prvního kola zkoušek přinesly zklamání zejména zájemcům o gymnázia, kam se nedostala ani řada jedničkářů s výbornými výsledky zkoušek. Kdo může za nízké kapacity škol v metropoli? Jde o důsledek nepřipravenosti systému, nebo překombinovaných taktik při podávání přihlášek?

Na problémy pražského školství se Reflex ptal bývalého radního pro školství za Piráty Víta Šimrala, jenž měl agendu na starost od roku 2018, a současného radního za STAN Antonína Klecandy, který je ve funkci od února. Oba odmítají, že by Praha nedělala dost. Demograficky byla podle nich připravena, k řešení přetlaku ale prý potřebuje pomoc od státu. Finální obsazení kapacit středních škol bude jasné až po výsledcích druhého kola, či dokonce až v září. Kraje se ale budou muset připravit také na příští rok, kdy má být zájem podobný. A to se bude opakovat ještě další roky. Jsme připraveni?

Na Prahu míří z různých stran kritika, že se měla na nápor školáků lépe připravit. Podle bývalého ministra Babišovy vlády Roberta Plagy jde jasná odpovědnost za kraji. Jak vnímáte, pane Šimrale, tuto kritiku?

Od pana Plagy nebo politiků z opozičních stran se dá očekávat, že situaci budou kritizovat. Ukazuje se, že to, jak funguje metropolitní oblast, svádí k tomu, že žáci, kteří jsou dále od centra, nakonec i tak dávají přednost školám v centru. A právě to je případ Prahy a Středočeského kraje. Hlavní město by vůbec nemělo žádný problém s kapacitami, pokud by žáci z okresu Praha-západ a Praha-východ nepreferovali pražské školy. Třetina veškeré žákovské populace na pražských středních školách jsou Středočeši. Což je hlavní parametr, na který je třeba se při řešení situace středních škol v Praze zaměřit.

Jihomoravský kraj ale situaci zvládl poměrně rychle. Za tři roky zvýšil počet míst ve všech středních školách o 10 procent. Proč to v Praze tak rychle nešlo?

V. Šimral: My u gymnaziálních tříd při odborných školách zvýšili kapacitu dokonce o 25 procent a v součtu jsme se u nich dostali na 400 míst v prvním ročníku, což je oproti roku 2019 nárůst o čtvrtinu. Takže u gymnázií demografickou křivku zcela kopírujeme. Problém, který se teď vyskytl, spočívá v tom, že systém přijímacích zkoušek není centralizovaný a digitalizovaný. Nevíme, a ani žáci dopředu nevědí, které školy budou preferovanější a které méně. Vyhodnotit se to dá až v září, až bude jasné, kam žáci skutečně nastoupí. Teď nevíme, jestli jsou kapacity někde skutečně poddimenzované, nebo ne. A nevíme ani, jakých oborů a škol se to konkrétně týká.

Pane Klecando, vy jste ve funkci radního pro školství poměrně krátce. Jak hodnotíte kroky vašeho předchůdce? Mohla Praha udělat víc?

Já si myslím, že pan Šimral udělal hodně, ale problém je opravdu v počtech žáků ze Středočeského kraje. V Praze máme 16 800 míst na středních školách, ale máme 11 500 žáků, takže teoreticky je to 5000 míst neobsazených. Což by měl být nadbytek toho, co Praha potřebuje, ale sbíhají se sem děti ze středních Čech i z dalších krajů. Je nutné, aby se systém digitalizoval. Aby rodiče nebyli několik týdnů ve stresu, jestli se jejich dítě na školu dostane, nebo když se nedostane hned na začátku, aby nemuseli podávat odvolání. Kdyby systém byl digitální, přijatý žák by elektronicky potvrdil, na kterou školu půjde, a automaticky by tudíž uvolnil místo pro dalšího pod čarou, jenž by se posunul nahoru.

Digitalizaci jako klíčovou zmiňujete oba. Ale proč jste v tom, pane Šimrale, neudělali víc? Vždyť Piráti mají digitální stát dlouho v programu. Nemohla si Praha vytvořit vlastní systém pro své školy?

To nejde, to je skutečně záležitost státní správy. Pokud si něco vyčítám, je to neschopnost prosadit víc právě na vládní úrovni. V první půlce funkčního období jsme se potýkali s koronavirem, kdy jsme si vyzkoušeli, že digitalizace je nutná. Ona i proběhla, ale ne v dlouhodobých koncepčních věcech. Změnu systému přijímacích zkoušek jsme bohužel neřešili my jako Praha, ale ani Asociace krajů. S ministry Gazdíkem a Balašem se nám věc podařilo otevřít, ale zase došlo ke změně, už nejsou ministři. Takže panu radnímu Klecandovi bych přál, aby tomu nový ministr Bek naslouchal.

Spoustu věcí ale kraje dělat můžou. Oba zmiňujete problémy s počty žáků ze Středočeského kraje. Proč se v tom nic nedělalo?

V. Šimral: S radním Středočeského kraje jsme vytipovali lokality v nejdotčenějších okresech, Praha-západ a Praha-východ, kde by mohly relativně rychle vzniknout nové, hlavně gymnaziální kapacity. Nedohodli jsme se ale na finančním zajištění. Středočeský kraj by rád viděl nějaký příspěvek z rozpočtu hlavního města, což se na Radě hlavního města Prahy asi nikomu nepodaří prosadit, takže je potřeba dohodnout se na nějakém dotačním programu od státu. Středočeský kraj s polovičním rozpočtem Prahy to sám nezvládne. Pokud na investice do kapacit nedostane peníze, Praha bude dál přetížená.

A. Klecanda: Souhlasím s tím, že Středočeský kraj peníze nemá. Na druhou stranu Praha není tak bohatá, aby platila vzdělání dětem ze středních Čech. Do roku 2016 fungovaly dotační tituly, ze kterých mohla čerpat i metropole. Postavilo se z toho několik základních škol, včetně druhých stupňů a podobně, ale potom politici řekli, že Praha je bohatá a peníze nedostane. My přitom upozorňovali jako starostové městských částí, já jako starosta městské části Praha- -Kolovraty, že jsme postavili nové školky, ale máme nedostatečnou kapacitu na základních školách, z nichž půjdou děti na školy střední. Chtěli jsme akreditovat další osmiletá gymnázia, odpověď ministerstva vždy byla, že kapacit středních škol je dost. A tohle jsou následky. Druhé stupně základních škol jsou přetížené, kde dříve bylo dvacet dětí ve třídě, je dnes dětí třicet. Myslím si, že je nutné, aby vznikl balíček, ze kterého bude moci čerpat jak Praha, tak Středočeský kraj i kraje ostatní, u kterých je demograficky vidět, že mají problém. Když peníze nepůjdou od státu, my v Praze koupíme budovy, budeme stavět nová gymnázia, ale potom budeme chtít, aby i u středních škol byla spádovost jako u základních. Není totiž možné, aby Praha stavěla školy, které potom obsazují žáci z jiného kraje. Přitom si ale současně myslím, že spádovost u středních škol není dobrým řešením. Děti mají mít právo vybrat si vysněnou školu. Jsem tedy pro, aby neexistovala spádovost, ale potom musí výstavbu nových škol financovat stát.

Z dat je zřejmé, že nápor žáků bude dál pokračovat. A rodiče od zřizovatele školy očekávají nějaké řešení, tak co pro ně může Praha udělat sama dřív?

A. Klecanda: Situace se zlepší v řádu týdnů, až se po podání zápisových lístků uvolní místa. Ale samozřejmě probíhá i restrukturalizace oborů, v čemž chceme pokračovat. Sledujeme obory středních škol, které jsou méně žádané. Tam už můj předchůdce doplňoval lycea a gymnaziální třídy.

V. Šimral: Už v roce 2018, kdy jsem byl zvolen radním, jsme vycházeli z demografické křivky a také z dat dlouhodobého výzkumu Close o tom, co ovlivňuje akademickou a profesní kariéru českého žáka. Z něj vyplývá, že není podstatné, o jaké konkrétní gymnázium jde, ale že hlavní parametr, který ovlivňuje dále profesní úspěch a také mzdu v průběhu let, je, že jde na nějaké čtyřleté gymnázium. Nejrychlejší a jediný možný způsob, jak posílit všeobecnou složku ve školské soustavě, je právě budování gymnaziálních tříd na středních odborných školách, kde je ještě stále dost volných učeben. A k tomu zvyšování samotného počtu gymnázií. Jenže postavit jedno u nás trvá minimálně deset let. Měli jsme i negativní reakci, například od Hospodářské komory, tripartity. Jejich zástupci se báli, že proměnou odborných škol na gymnaziální ztratíme více lidí, kteří by se mohli třeba už v patnácti letech profilovat k nějakému konkrétnímu oboru. Ale první odborné střední školy na ten model už nastoupily.

Budete chtít pokračovat stejným způsobem, pane Klecando?

Určitě chci pokračovat a chci také, aby vznikala nová gymnázia. Ať už výstavbou, přístavbou, nebo nákupem budov. Potřebujeme i více místa obecně. Máme střední školy stejného typu, kde je takzvaně narváno, někde je naopak zájem malý. Může to být skladbou vyučujících, ale i tím, že jsou obory možná příliš specifikované. Takže soustavu je nutné upravit a zjednodušit. Já k tomu ale dodávám, že pokud například ministerstvo zdravotnictví říká, že chce více zdravotnických škol, my je vytvoříme. A zájem o ně bude, ale chceme, aby nám na ně dali peníze.

Jedna věc je rozšířit kapacity, druhá, kdo v nich bude učit. Už teď má řada škol problém sehnat kantory.

V. Šimral: To je problém a obávám se, že to bude hlavní problém i v dalším rozvoji kapacit škol. Pedagogický sbor stárne, a to zejména v přírodovědných oborech. Řešením jsou různé motivační nástroje, služební byty pro začínající učitele a zakotvení nějakého zaručeného platu pro pedagogické pracovníky. To bude asi jeden z největších úkolů pro ministra Beka.

A. Klecanda: Mimo Prahu mají pedagogové plat poměrně hezký a dá se s ním vyžít. Ale finanční nároky v hlavním městě, zvláště na bydlení, jsou o hodně vyšší. Proto mladí učitelé dnes začínají mimo hlavní město, protože na dům nebo byt tu nemají. Proto chceme, aby bytů bylo víc a byly přednostně nabízeny nejen učitelům, ale i dalším profesím, které v Praze potřebujeme.

Oba jste mluvili o tom, že velká část řešení stojí na státě. Kdybyste měli představit tři základní kroky, které by měl nový ministr Bek pro zlepšení kapacit škol udělat, jaké by byly?

V. Šimral: Klíčové je, aby se ve funkci dlouho udržel a aby se tým okolo něj neměnil. Druhá věc je, aby na vládě dokázal vyjednat co nejvíc peněz do svého rozpočtu, protože to je nakonec vždy klíčové. A třetí, když je teď konstelace taková, že jak pan ministr, tak radní za Středočeský kraj i Prahu jsou ze stejné strany, měli by naplánovat budoucnost školství v celé metropolitní oblasti. Aby si Středočeši a Pražané vzájemně vyhověli.

A. Klecanda: Zásadní jsou finance. Doufám, že pan ministr přijde s investičními programy, které budou vhodné pro celou republiku včetně Prahy. Dál že se nebude bát dělat radikální kroky ve vzdělávací soustavě, reforma procesu vzdělávání je na místě. A do třetice by se podle mě měl zaměřit i na to, jak rozdílné věkové skupiny ve třídách máme. V prvních třídách jsou třeba pětileté děti po předčasném zápisu a k tomu téměř osmileté děti s odkladem. Oproti jiným zemím je u nás poměr odkladů veliký, což potom prodlužuje studium a mnozí lidé nastupují poprvé do práce až v poměrně vysokém věku.

Co byste vzkázali rodičům a dětem, kteří budou přijímací zkoušky na střední školy řešit příští rok?

A. Klecanda: Přetlak bude pokračovat. Za rok bude situace podle demografie ještě horší. Určitě budeme dál zvyšovat kapacity, ale nechci být alibista a slibovat, že vystavím nové školy, protože to se za rok nepovede. Digitalizace pravděpodobně ještě také nebude. Rodiče by ale neměli panikařit, i příští rok zvýšíme kapacity o několik set míst. Máme spoustu škol a oborů, které vypisují i druhý termín. Věřím, že i letos si vše nakonec sedne a že žáků, kteří nepůjdou na vysněnou školu, nebude nakonec tolik, jak to v průběhu řízení vypadá.

V. Šimral: Já bych všem doporučil, aby se podívali i jinam, pražská vzdělávací soustava na úrovni středních škol je široká. Nejsou jen gymnázia, která známe všichni, ale i nové školy. Možností je spousta.