Stručný příběh zvacího dopisu

Zdaleka ne každý v Československu roku 1968 souhlasil s tím, co představovalo Pražské jaro. Odpůrcům se v tehdejší mezinárodně socialistické terminologii začalo říkat „zdravé síly“. Právě tyto zdravé síly už někdy počátkem května začaly ve svých úvahách kalkulovat s „internacionální pomocí“. Tento pocit v nich sílil úměrně s tím, jak slábla jejich pozice uvnitř společnosti.

Nutno k tomu podotknout, že jejich myšlenka na pomoc cizích armád mohla žít dál jen díky tomu, že ostatní země tehdejšího socialistického bloku, až na Rumunsko a pochopitelně Titovu Jugoslávii, vojenský zásah poměrně hlasitě a veřejně zvažovaly. Vynikali v tom nikoliv Brežněv a jeho blízcí, ale zejména Ulbricht a Gomulka. A právě ti, kteří intervenci protlačovali, se hodlali spolehnout na pomoc „zdravých sil“ uvnitř Československa. Nejlépe to někdy v červenci 1968 vyjádřil vůdce maďarských komunistů J. Kadár, když řekl, že je …třeba v Československu vyhledat zdravé síly, připravené zjednat pořádek,a ty pak musíme podporovat!

Báli se být zrádci a stali se jimi

Dnes je již známo, že signatáři dopisu byli podle všeho připraveni předat dopis Sovětům už v Čierné. Dostali ale strach z toho, jak masovou podporu veřejnosti Dubčekovo křídlo vyjednávací delegace obdrželo. Jsou známa slova V. Biľaka a D. Koldera, že se bojí obvinění ze zrady.

Zábrany pak padly jen o pár dnů později v Bratislavě. Dopis se dostal k L. Brežněvovi.

Bylo by přehnané tvrdit, že dopis v plánech Kremlu a dalších jestřábů sehrál rozhodující roli ve startu vojenské intervence. Takovou moc zase neměl, jisté ovšem je, že důležitou roli v plánu, především v jeho zdůvodnění, hrál. Ač se zdá jisté, že to byl Vasil Biľak, kdo dopis nakonec předal, rozhodující roli v tu chvíli nehrál. Podle badatelů byl hlavní postavou zrádců Alois Indra a nebylo to jen tím, že jeho podpis je první. Sázel na něj i Brežněv.

O víkendu 16. až 18. srpna, zatímco v Moskvě padlo definitivní rozhodnutí o vojenské akci a jejím vrchním velitelem byl jmenován generál Pavlovskij, kdy bylo připravováno provolání k sovětskému lidu, občanům ČSSR, vojákům československé armády a další konkrétní politické a vojenské kroky, se na Orlíku sešli lidé ze skupiny Indra – Kolder. Připravili scénář svojí cesty k moci, a seznámili s ním neprodleně sovětského velvyslance Červoněnka. Scénář počítal s tím, že na zasedání ÚV KSČ plánovaném na 20. srpna, převezmou iniciativu a připravené armády k nám oficiálně pozvou, načeš se nechají jmenovat do tzv. dělnicko-rolnické prozatímní vlády a děj se bude odebírat jimi zamýšlenou cestou.

Vše nasvědčuje tomu, že právě o tomto víkendu dostal sovětský ambasador inovovaný zvací dopis, který byl podepsán dalšími lidmi. Říkalo se, že těch podpisů bylo něco kolem padesáti, ale to se zdá být přehnané. Seznam všech podepsaných dosud nebyl v archívech nalezen…

Více na: Příběh zvacího dopisu (dokument v pdf)

Jak a kdy byl dopis odtajněn

Dlouho hledaný „zvací dopis“ objevil ve středu 15. července 1992 šéf Státního archivu Ruské federace Rudolf Pichoja při třídění spisů v archivu prezidenta SSSR. Byl v zapečetěné obálce s datem 25. 9. 1968. Tehdejší vedoucí všeobecného oddělení ÚV KSSS a pozdější generální tajemník na ní vlastnoručně napsal: Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat. Konstantin Černěnko.

Text dopisu byl na několika místech upraven rukou L. Brežněva. Doplněna byla například slova „včetně vojenských“. Formulaci „vedoucí představitele KSSS a SSSR“ v téže větě současně opravil na „vedoucí činitelé stran a vlád“. Lze proto důvodně předpokládat, že si Brežněv vyžádal nový text „zvacího dopisu“, v němž chtěl, aby byly do hry zataženy i ostatní země Varšavské smlouvy.

Rudolf Pichoja o svém nálezu okamžitě informoval ruského prezidenta Borise Jelcina a ten zavolal v 15:40 hodin Václava Havla. Ve čtvrtek přivezl spisy zvláštní kurýr na Pražský hrad a v podvečer s nimi seznámil prezident novináře.