Téma posledních dní: Co s pražskými náplavkami?

Pražské náplavky jsou dlouho opomíjeným místem pražského veřejného prostoru. Jde přitom o jedno z nejatraktivnějších lokalit Prahy. Chtěl bych, aby se sami Pražané vyjádřili, co chtějí na nábřeží dělat, jestli plavat, posedět nebo zaparkovat.

 I přes svůj nesporný potenciál se magistrát dosud k náplavkám choval víceméně macešsky. Pokud je zcela neignoroval, tak je chtěl využít pro parkování (to se naštěstí díky odporu Pražanů zrealizovat nepodařilo) nebo pro čistě komerční projekty. Jen pro srovnání: v Paříži na náplavkách vytvořili hojně navštěvovanou pláž s vodními kaskádami, Praha naopak investovala do výstavby moderního mola pro obchodní lodě u Štefánikova mostu, které už několik let úspěšně zeje prázdnotou. Což byl zřejmě i cíl bývalého vedení města, protože jinak si zákaz vstupu na takzvané Bémovo molo vysvětlit nedokážu. V tomto případě už prostě hlas lidu tak silný nebyl. Přehlušil jej hlas shůry, hlas bývalého primátora.  Co na tom, že molo stálo miliony korun. Co na tom, že jej prakticky žádné lodě nevyužívají. Co na tom, že nesmyslně zabírá veřejný prostor, na který by měli mít nárok primárně Pražané.

 Nedávno se mi do ruky dostal projekt architektonického studia Space Factory, které se pokusilo ve svém návrhu zanedbávaným náplavkám vdechnout nový život. V roli pomyslného respirátoru by podle architektů mohlo být veřejné plovoucí koupaliště. Kruhový objekt o průměru 50 metrů by měl v létě sloužit plavcům, v zimě pak bruslařům, případně i kulturním akcím. Podle návrhářů by jej bylo možné umístit na hladinu Vltavy hned na několika místech. Nápad podpořila nejen radní pro správu majetku Aleksandra Udženija, ale i primátor Bohuslav Svoboda.

 Copak o to. Nápad plovárny s barem a saunou je více než líbivý i pro mě. Dokonce už sám sebe vidím, jak rovnou z jednání zastupitelů zamířím mezi vodomilné Pražany zchladit si hlavu a pokochat se pohledem na město či jeho sličné obyvatelky. Ale stejně jako u žen, ani u veřejného prostoru by se člověk neměl nechat oklamat pěknou tvářičkou. Ačkoliv je plovárna vymyšlena důmyslně a nelze ji upřít na české poměry nebývale odvážný design a sofistikované technologie, je třeba si ji představit, jak se na hladině pohupuje v létě roku 2002. Pro zapomětlivé připomínám, že Prahou tehdy protékalo asi 5000 metrů krychlových vody za sekundu, tedy 100krát více než v průměrných srpnových dnech. Během několika málo hodin se tak masa vody prodrala do pražského metra, zatopila deset čtvrtí a podepsala se na statice řady ikonických památek, včetně Karlova mostu. I přes veškeré propočty rychlost a objem velké vody všechny překvapily.

 Autoři projektu sice mohou namítat, že plovárnu lze rozebrat na části a poté díly převézt remorkérem do bezpečí. „Části jsou navrženy tak, aby vyhověly maximálním povoleným limitům průjezdných profilů,“ uvádí na svých stránkách Space Factory. Jenže o povodních není času nazbyt, jestli mě paměť neklame. Nechci být škarohlíd, který jakýkoliv návrh smete ze stolu. Naopak jsem byl vděčný, že autoři vymysleli něco, co má primárně sloužit Pražanům a ne jen turistům či podnikatelům. Ale po krátkém dumání jsem si ale musel chtě nechtě růžové brýle sundat. Pod nimi zbyl jen projekt, který je ukvapený a zcela jistě nebude levný. A opět vznikl v hlavách architektů a zástupců magistrátu. Názor obyvatel je v případě milionových investic opět nepodstatný.

 Jak ale naložit s tímto specifickým veřejným prostorem, který je ze strany města dlouhodobě opomíjen? Nelze s náplavkami udělat něco, co město finančně nezruinuje, ale zároveň Pražanům nabídne další prostory, kde budou moci plnohodnotně trávit volný čas? Lidé by měli sami mít možnost říci, jestli na náplavkách chtějí posezení, místo k relaxaci, umělou pláž, obchůdky nebo cyklostezky. Sloužit totiž budou hlavně jim. Ne lodím, ne politikům a ani architektům.

 Dokážu si tak představit, že na břehu Vltavy vznikne po vzoru některých evropských měst, při minimální investici, jedno z nejpříjemnějších míst Prahy pro relaxaci a potkávání se s přáteli. A ne „jen“ pěkná plovárna za desítky milionů, která možná bude - stejně jako Bémovo molo - jen pomníkem stávajícího vedení metropole. Méně někdy znamená více - pořekadlo, které by měla mít obzvláště pražská samospráva častěji na paměti.

 Ale není třeba věšet hlavu. Něco mi říká, že už brzy budou mít Pražané možnost se k náplavkám vyjádřit a jednou si budeme moci říct, že Praha je „město pro lidi“.

Tomáš Hudeček