Téma Ranního Plusu: Zahrádkářská kolonie Ořechovka v Praze chce požádat o památkovou ochranu.

Moderátor: Pracujete rádi na zahrádce? Nebo si celý život nesete trauma z období, kdy vás k tomu rodiče nutili? Před r. 1989 byly zahrádky občas jedinou možností, jak se dostat ke slušné zelenině a ovoci. Dnes je sice nabídka širší, ale mnoho lidí stejně nedá dopustit na mrkve nebo hrášek, které si sami vypěstovali. Problém je v tom, že zahrádky stojí často na pronajatých pozemcích a na města tlačí developeři, kteří si na místě zahradních domků představují stavby mnohem větší a lukrativnější. Dnes se koná komentovaná prohlídka zahrádkářské kolonie Ořechovka v Praze. Je to k 87. výročí jejího vzniku. Kolonie chce požádat o památkovou ochranu. Naším hostem je předseda zahrádkářské kolonie Ořechovka Josef Procházka a také náměstkyně primátorky hl. m. Prahy Petra Kolínská ze Strany zelených. / Pane Procházko, vy vidíte vyhlášení památkové ochrany jako jedinou záchranu pro kolonii?

Josef Procházka: Ne, to není jediná záchrana. Je to zlepšení stávajícího stavu, protože my jsme v lokalitě památkově chráněné oblasti – vilová část Ořechovka. Pokud se ještě zkonkretizuje to, že tam v této oblasti je zahrádkářská kolonie, bude to pro současnost, kdy se tvoří metropolitní plán a dělají se různá opatření, zlepšení stávajícího stavu.

Moderátor: Je potřeba ten stávající stav zlepšovat? Je něco, co by akutně tuto kolonii ohrožovalo?

Josef Procházka: V současné době nikoliv, protože situace se změnila od doby, kdy jsme byli v období, kdy se tvořil stávající územní plán. Dneska se nám magistrát snaží pomáhat. Paní náměstkyně Petra Kolínská vyvíjí ve spolupráci s Českým zahrádkářským svazem velké úsilí a velkou pomoc poskytuje pro to, aby zahrádkářské kolonie zůstaly zachovány.

Moderátor: Paní náměstkyně Kolínská, jak tedy zahrádkářům pomáháte nebo snažíte se pomáhat?

Petra Kolínská: Ta pomoc má několik forem. Jedna z nich se týká přípravy nového územního plánu, kde se budeme snažit, aby všechny fungující osady zůstaly i nadále v územním plánu vyhrazeny pro tuto aktivitu, ale je to i zlepšení komunikace s městskými částmi a s tím nejbližším okolím, protože občas zahrádkáři působí navenek jako takové uzavřené, neprostupné komunity a bariéry v území, a já si myslím, že ta zahrádkářská činnost v Praze, která má velmi silnou tradici, tomu městu prospívá, a z osad mohou těžit právě i sousedé – např. školy, školky nebo obyvatelé bydlící okolo.

Moderátor: A jak se, paní Kolínská, stavíte k možnosti, že by tato konkrétní kolonie, tedy Ořechovka, mohla být chráněna jako památka?

Petra Kolínská: Ta osada je v mnohém velmi unikátní. Jednak je to jedna ze dvou nejstarších dosud existujících zahrádkových kolonií v Praze – vedle osady na Libeňském ostrově – a jednak – jak dneska uvidíme na té procházce – jsou tam přístřešky z těch 30. let ve velmi dobrém a zachovalém stavu. Nájemníci, kteří je opečovávají, se k nim chovají velmi hezky. Takže já tu památkovou ochranu beru jako určité vyznamenání pro osadníky, kteří se o tu osadu už třetí generaci starají.

Moderátor: Pane Procházko, na druhé straně – neznamenalo by vyhlášení památkové ochrany pro vás zase povinnosti navíc – třeba nějak limitované možnosti toho, jak ty zahrádky využívat?

Josef Procházka: Myslím si, že nikoliv, protože to je taková spíš ochrana než nějaké omezení. Pokud se to podaří, bude to určitým způsobem přínos.

Moderátor: Jak vy se, pane Procházko, díváte na to, co zmínila paní náměstkyně Kolínská, a sice, že ta kolonie slouží i někomu jinému než lidem, kteří tam zrovna mají zahrádky? Je podle vás kolonie užitečná i pro širší okolí?

Josef Procházka: Je užitečná, protože poskytuje za prvé možnosti aktivního vyžití nejširšího spektra obyvatel, to znamená celé rodiny, v současné době se generačně obměňuje složení – zájem mají především rodiny s malými dětmi, které jsou vedeny k tomu, že na zahrádce můžou pracovat a trávit volný čas, a vlastně už třetí generace – od doby založení té kolonie – tam stále je, pracuje a užívá si zahrádky.

Moderátor: Ale to pořád mluvíte o těch lidech, kteří tam mají ty zahrádky. Mě zajímá, jestli je to prospěšné jaksi i pro město v nějakém širším kontextu.

Josef Procházka: Pro město je to prospěšné, protože město ke svému zdárnému fungování potřebuje zeleň, a tomu městu jako takovému je zcela lhostejné, jestli je to zeleň parková, sadová nebo zahrádkářská. A ta poslední jmenovaná má tu velkou přednost, že její údržba nestojí daňového poplatníka ani korunu. V době, kdy se připravoval stávající územní plán, jsme si nechali vytáhnout náklady na údržbu zeleně v Praze 6 – a tyto náklady byly srovnatelné s náklady na školství. Takže tahle ta věc je pro město v širším kontextu velice užitečná a přínosná.

Moderátor: Paní Kolínská, říkala jste, že budete usilovat o to, aby všechny fungující osady zůstaly v územním plánu. Jak je to s pozemky, na kterých tyto kolonie leží?

Petra Kolínská: Některé pozemky patří městu, některé jsou svěřené městským částem, ale je pravda, že řada z nich je v soukromých rukou – a tam jde o to, aby i ti soukromí vlastníci měli z toho, že mají na svém území zahrádkářskou osadu, nějaký užitek. Zároveň pokud je tam to funkční vymezení už desítky let, tak je povinností města ustát tlak třeba právě na přeměnu na stavební pozemky. Pak je tam ještě speciální typ pozemků, které se vracejí v restituci. Samozřejmě ti noví majitelé mají leckdy jiné představy o tom využití – a tam si myslím, že by mělo město hledat nějaké pozemkové náhrady a nové lokality, tak aby třeba osada, která už opravdu vzhledem k vývoji města na to území spíše nepatří, se mohla třeba přestěhovat (např. v Dánsku na to mají speciální zákon – že když má osada ustoupit rozvoji města, tak město je povinno nabídnout náhradní pozemky).

Moderátor: A když by ti soukromí vlastníci chtěli třeba ten pozemek využívat jinak (a ono na druhou stranu to může být zcela pochopitelné, že když někomu patří nějaký pozemek, tak že by ho chtěl nějak zpeněžit), tak co vlastně ten soukromý vlastník může dělat, když mu patří pozemek, na kterém je zahrádkářská kolonie?

Petra Kolínská: Využití toho pozemku se řídí územním plánem, to znamená pokud je tam ten pozemek vymezen na zahradnictví nebo zahrady a majitel tam chce např. stavět, tak musí požádat o změnu územního plánu, a v leckterých případech se takové žádosti vyhoví – pokud ten kontext říká, že takový návrh je rozumný.

Moderátor: Pane Procházko, máte nějaké povědomí o tom, jaký je dnes zájem o zahrádky? Je třeba těžké nějakou získat?

Josef Procházka: Nevím, jak je to těžké. Skutečností je, že ti, kdo zahrádku dneska v naší kolonii mají, si to považují. Ti starší zahrádkáři, kterým už údržba zahrádek činí potíže, to buď převádí na své rodinné příslušníky, nebo ji nabízejí k odprodeji – a ten zájem je veliký – zejména rodiny s malými dětmi se teď o pořízení zahrádek velice zajímají.

Moderátor: Vy jste oba mluvili o prospěšnosti takových zahrádkářských kolonií, ale zase z jiného úhlu pohledu – nemůžou zahrádkářské kolonie představovat problém, třeba když se tam usídlí bezdomovci nebo narkomani – paní náměstkyně?

Petra Kolínská: Určitě je to problém, který některé osady mají – a tam jde pak právě o to, aby ta komunita osadníků byla silná a sebevědomá a tyhle ty nežádoucí živly s nějakou autoregulací/samoregulací tam netrpěla. Ty osady mají i jiné problémy – např. někteří z těch pronájemců mají tendenci si přestavět ty přístřešky na plnohodnotné bydlení a pak vlastně ničit tu podobu té osady a strhávat ji k nějaké načerno budované vilové čtvrti. Takže toto jsou problémy, které jsou na stole – a já se právě snažím se zahrádkářským svazem komunikovat v tom smyslu, aby nepodceňovali tuhle tu, řekněme, určitou ukázněnost, jak fungují zahrádkové osady, protože to má velký vliv na to, jak se jim bude v budoucnosti dařit.