Tragédie a absurdnost nacistického školství-článek radního hl. m. Prahy Jana Štrofa, otištěný v Listech hl. m. Prahy, v čísle červen 2005

Listy hlavního města Prahy | 6.6.2005 | rubrika: Pražské zpravodajství | strana: 6 | autor: Jan Štrof

Seriál o pražském školství

Po okupaci zbytku Československa a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava bylo cílem nacistické politiky odstranit z českého školství jeho demokratické a národní rysy. Školství se mělo opírat o nacistickou pedagogiku, zdůrazňující biologizující tendence, preferující tělesnou zdatnost a přesvědčenou o jedinečnosti, nepřemožitelnosti a prioritě německého národa.
Bylo zrušeno vysokoškolské vzdělání učitelů a byly ponechány pouze učitelské ústavy. Škola byla vystavena přímému nátlaku a zásahům do jejího obsahového zaměření i strukturálního uspořádání. Do roku 1941 bylo revidováno 1200 učebnic a 283 jich bylo zakázáno zcela. Byla zavedena povinná výuka němčiny, počet jejích hodin se zvyšoval. Na středních školách následovala výuka některých předmětů v tomto jazyce. Od roku 1941/1942 byla zastavena výuka dějepisu i dějin literatury a zrušena výuka filozofie.
Známé je uzavření českých vysokých škol na podzim roku 1939, avšak rušeny byly i školy střední, ba i základního typu. Poslední dva roky války, v období tzv. války totální, znamenaly praktický rozklad českého školství. V této nenormální situaci každá škola prožívala své tragédie i absurdnosti. Příkladem může být pražská konzervatoř, která několikanásobně překročila svoji kapacitu, když po zrušení vysokých škol přijala řadu studentů, aby je ochránila před pracovním nasazením v Německu. Chvíle hrůzy prožívali zaměstnanci, když na udání, že ve varhanách v Sukově síni jsou ukryty zbraně, gestapo školu prohledávalo. Když na podzim roku 1944 byla škola definitivně uzavřena, bylo z 28 profesorů vytvořeno družstvo protiletecké obrany. Při náletu 14. února 1945 jeho členové na půdách, střechách a věžích zneškodňovali bomby a hasili vznikající požáry. Jen díky nim nezbyly z konzervatoře jen duté trosky, jak se to stalo u mnoha okolních domů. Škola však zaplatila oběťmi na lidských životech z řad žáků i profesorů. Někteří byli umučeni v koncentračních táborech, jako např. člen orchestru Národního divadla Otakar Šourek, jiní zemřeli v důsledku válečných útrap či padli v květnovém povstání.

O autorovi| Jan Štrof, radní hl. města Prahy