Uchošťoury oceány nespasí

Oceány jsou zamořeny mikroplasty. Jsou všude – ve vodě, v tělech ryb, v planktonu –, v mořích se pohybují mraky plastů o ve- likosti celých států. Zákaz brček či uchošťourů v Evropské unii ale situaci oceánů nevyřeší. Evropské státy k zamoření plasty totiž příliš nepřispívají. Své odpady třídí, spalují a v nejhorším skládkují na celkem dobře zabezpečených skládkách. Proti těm lze samozřejmě a oprávněně leccos namítat, ale dobře provozovaná a zabezpečená skládka světové oceány neohrozí. Co je ohrožuje, jsou zcela nezabezpečené obří „skládky“ ve státech třetího světa, odkud odpadky volně létají do celého okolí, a fakt, že mnohde nemají skládky vůbec a odpadky lidé volně pohazují všude, kde se dá. Plastové pytlíky se povalují na břehu Rudého moře, na plotech keňských národních parků či po úplně celé Indii. EU by tedy neměla primárně utahovat šrouby tam, kde to funguje, ale měla by hlavně napřít svou pozornost na vybudování fungujícího odpadového hospodářství ve státech, kde dosud o tomto pojmu většina obyvatel neslyšela.

Výzkum recyklace plastů

Za druhé je potřeba věnovat čas a peníze na výzkum recyklace plastů. I ve státech, které mají dobře zorganizovaný sběr plastových odpadů, totiž nastává velmi často nerudovský problém „kam s nimi“. Vozit plasty až do Číny na údajnou recyklaci je neekologické, nehledě na to, že nevíme, co se v Číně s našimi pracně vytříděnými plasty děje. Opravdu z nich dělají rouna do sportovních bund? Neházejí je jednoduše do těch oceánů? Je nad tím vůbec nějaká kontrola? Čína nyní dovoz plastů na recyklaci zakázala, takže úplně v pořádku to asi nebylo. Každopádně by si Evropa měla poradit sama a na svém území vybudovat zpracovatelské závody, ve kterých se ze starých PET lahví vyrobí lahve nové a ze starých igelitových pytlíků nové, tak jako u skla, které lze recyklovat téměř donekonečna. Zatím totiž u plastů nejde o recycling, ale spíš o „downcycling“, tedy vyrobený produkt už nemá kvalitu produktu původního. Je to jako u papíru – z křídového papíru už recyklací neuděláte nový křídový papír, ale papír novinový a z novinového papíru už jen plata na vajíčka. Pak už jsou vlákna tak krátká, že dál se již produkt recyklovat nedá a plato se musí spálit (v lepším případě, v horším skončí na skládce). U plastů je tento trend ještě markantnější. Proto je tak důležité investovat do rozvoje technologií, které by umožnily z PET lahví dělat zase PET lahve, a ne jen rouna do bund, protože tolik bund nikdy neunosíme. Proto potřebujeme, aby se z plastových tašek daly zase dělat tašky, a ne plastové lavičky, protože lavičky jsou ohavné a skoro nikdo si je nechce objednávat. A pokud plnohodnotnou recyklaci nyní neumíme, měly by na to státy vyčlenit peníze a měla by se tomu věnovat vědecká centra, kterých v minulých letech vyrostlo u nás jako hub po dešti – a v Evropě jich je také dost. Že to jde, když se chce, ukazuje nová česká linka na zpracování fritovacího oleje, která se nyní bude spouštět v Ústí nad Labem a která bude z fritovacích olejů vyrábět druhou generaci biopaliv. Oleje vylité do kanalizace ji ucpávají, mimo jiné stály zřejmě i za velkou havárií pražské ústřední čistírny odpadních vod, kdy se ve vodě nadměrně rozmnožily vláknité bakterie kvůli zvýšenému obsahu tuků. Zpracovatelská linka tedy pomůže situaci řešit. Stejně tak bychom potřebovali, aby vědci vyvinuli technologie na přepracování plastů v něco pěkného a užitečného a aby byl někdo schopen to uvést do provozu. S případnou počáteční dotací, kterou musí zajistit stát. To mi přijde daleko užitečnější než zákaz brček. Nicméně tlak na snižování množství plastů je nepochybně užitečný, vždyť na mnoha místech vám dnes nalijí pivo do plastového kelímku jen proto, že jsou líní mýt nádobí, nebo proto, že se jim nechce trávit čas se zálohovanými sklenicemi.

Autor: JANA PLAMÍNKOVÁ 
radní hlavního města Prahy, STAN Autorka je pražská radní pro životní prostředí, technickou vybavenost a infrastrukturu