Úvodní slovo na Mezinárodní výroční konferenci "etika v podnikání" (Tomáš Hudeček)

Úvodní slovo na Mezinárodní výroční konferenci "etika v podnikání"

Úvodní slovo na Mezinárodní výroční konferenci pořádáné Rotary Clubem Praha v tématu "etika v podnikání "Smíříme se s korupcí". V Praze dne 30.3.2012, Hotel Ambasador. Panelisté: Norman L. Eisen (velvyslanec USA v ČR), Rudolf Jindrák (velvyslanec v Německu), Jan Sváček (předseda Městského soudu v Praze), David Ondračka (ředitel Transparenci International), Tomáš Hudeček (I. náměstek primátora HMP).

Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové,

je mi velkou ctí, že mohu na této vážené půdě být řečníkem a z důvodu nepřítomnosti pana primátora, a tímto jej omlouvám, řečníkem úvodním a mj. Vás přivítat v Praze. Městě krásném, historickém, kulturním a jedinečném. Bohužel také jedinečném v korupci – v tématu dnešního dne. Shledávám v tom jistou symboliku, i když je na druhou stranu logické, že koncentrace moci a majetku vede nejen k prosperitě, ovšem také ke zvýšenému výskytu společenských patologických jevů, tedy i korupci.

Současná společenská situace v Česku a v Praze obzvláště, mne jako člověka uvádějícího zhruba rok do formulářů povolání – politik (namísto dřívějšího krásného „akademik“) – deklasuje do společenské role mrzké lůzy, která by se měla plížit kanály. Ne nadarmo říkají někteří současní radní HMP o uplynulém tříměsíčním fukčním období (od magistrátního převratu), že se jedná o nejhorší tři měsíce v jejich dosavadním životě. Útok na morálku a etiku, kterému čelíme v politice, si v ničem nezadá s prací akademika či podnikatele. Konfrontace se zavedeným systémem fungování pražského magistrátu, který již nějakou dobu nazývám politicko-úřednickým systémem rozkrádání veřejného majetku, je pro normálního člověka draze zaplacenou zkušeností. O to více si vážím Vašeho pozvání a důvěry a možnosti zde pronést úvodní slovo.

Problematika korupce je dnes již natolik široká, hluboce zkoumaná a rozpracovaná včetně možných důsledků, že lze obtížně přijít s nějakými novými myšlenkami, postupy a nástroji jejího řešení. Nebudu se ve své řeči tedy zabývat ani stádii korupce, i když jsme v Česku a v Praze podle mého názoru již mezi stádii organizované a systémové korupce. Nebudu se snažit cílit na jednotlivé formy a druhy korupčního chování. Pozastavím se naopak trochu u specifických podmínek výše zmíněného korupčního schématu v Praze a důsledků, které z tohoto prostředí vyplývají.

Budu proto cílit směrem, který zdravý selský rozum považuje za jádro veškerého problému a tím je souvislost neefektivního hospodaření státní správy v důsledku nízkých etických a morálních hodnot politické a úřednické reprezentace a nadřazování osobních zájmů nad službu společnosti.

Pro důsledné prosazování těchto morálních hodnot je podle mého názoru předně třeba dosáhnout absolutní míry pesimismu, aby člověk mohl v rámci politického systému vůbec fungovat. Tohoto názoru však dosáhne každý morálně zdravý jedinec velmi brzy. Tento stav si dovolím charakterizovat větami jako např.: Korupce bude vždy a je nevymýtitelná; hůř už být nemůže; ať udělám cokoliv, povede to ke zlepšení; lepší, že jsem tu já, než kdokoliv jiný. Povšimněte si prosím, že se v těchto větách zvláštně snoubí pesimismus s optimismem. Jsem toho názoru, že pouze a jedině tento konzervativní přístup může vést v dlouhodobém horizontu ke zlepšení situace a udržení si zdravého rozumu.

Je mnohokrát zmiňovanou pravdou, že každý úplatek v podobě několika málo korun sice způsobí pouze přesun určitého množství finančních prostředků mezi korumpovaným a korumpujícím, následující morální společenská devastace je však obrovská. Chování se stává normou, institucionalizuje se a degeneruje celá společnost. Není náhodou, že tato degenerace společnosti vede k celkovému úpadku společenského života – a v dlouhodobém horizontu k finančnímu krachu celého státu. Tento pro jednotlivce nenápadný efekt za drobné osobní obohacení má nezměrný rozsah.

Na vině je však také naše dědictví z minulosti. Jsem absolutně přesvědčen, že právě morální české rozklad společnosti během 40 let našeho socialistického zřízení, dlouhodobá neexistence soukromého vlastnictví a absence přirozeného vztahu „náročnost práce je úměrná úspěchu a výdělku“, je tím hlavním důvodem našeho dnešního stavu. Tím však neříkám, že jsme minulých dvacet let nemohli udělat více.

Dovolím si položit stěžejní otázku, související s Pražským korupčním prostředím. Kdo má větší vliv na korupci ve veřejné správě? Ti, kteří peníze nabízejí či ti, kteří peníze přijímají.

Pojďme nejprve k těm, kteří přijímají, žádají, vydírají. Zde není v podstatě o čem diskutovat. To jsou zločinci. Každý by je měl nahrát (dnes je to v Česku moderní a já v tom nevidím zase až tak špatnou věc, na rozdíl od našeho pana prezidenta, minimálně dnes to situaci spíše napomáhá, než škodí) a tuto nahrávku předat policii, která velmi rychle vše předá soudům, které našeho zločince okamžitě odsoudí.

Jenže, my máme neskutečně pomalé soudy. My máme podivně chybující policii. Odstranění korupčního systému tedy není jen v jednom politikovi, je třeba začít měnit společnost na všech frontách. Proto odstranění, správně řečeno zmírnění korupce v Česku není jednoduchý a krátkodobý proces. Pomalé soudy, ovlivnitelná státní zastupitelství a podivné fungování policie se na zbědovaném stavu našeho státu i Prahy projevují stejnou měrou jako nulové morální a etické hodnoty politické (v Praze i úřednické) reprezentace. Současná politicko-ekonomická situace ve světě, Evropě i u nás je samozřejmě na jedné straně tíživá, na druhou stranu v ní já osobně vidím obrovskou příležitost pro velký posun v myšlení nás všech. Pro změnu jsou nyní ideální podmínky, neboť ani v osobním životě každého z nás neděláme změny, když se nám daří a cítíme se dobře. Teprve tíživé životní okolnosti nás většinou donutí udělat zásadní rozhodnutí a teprve spodní amplituda naší životní křivky a následná její inflexe mohou přinést novou vlnu. Nový pozitivní začátek. Musí nám být zkrátka z toho všeho špatně. A já mám trochu pocit, že ta doba je teď přesně taková. A proto zůstávám optimistou a pokračuji ve své práci, i s neklidem v žaludku.

Vráťme se však k původní otázce a proberme ty, kteří peníze nabízejí. Ti se mohou ohánět klasickou ekonomickou poučkou platnou pro hlediště v kině. Když všichni sedí, všichni blbě vidí. Jeden se naštve a stoupne si – vidí lépe, ostatní přes něj hůře. Všichni si začnou postupně stoupat. Nakonec stojí celé kino na špičkách a vidí stejně špatně, jako když seděli. Řešení? Zkusíme zakázat stání.

Ale co teď? Jak to kontrolovat? Můžeme do každého kina postavit třeba zřízence, který vyvede každého, kdo si stoupne. Máme ale jistotu, že zřízenec zasáhne i třeba proti známému či příbuznému? Tak tam postavíme ještě jednoho zřízence, který bude kontrolovat, jestli ten první koná svou povinnost. A tak vytvoříme systém kontroly kontroly. A můžeme pokračovat dál. Analogicky ve státní správě nám narůstá byrokracie, procesy se prodlužují. Nejsme schopni se přes tyto systémy pohnout z místa, vývoj jsme zastavili, zablokovali.

Přitom bohatě stačí věřit lidem, že toho jednoho, který si stoupne, prostě okolní návštěvníci kina donutí sednout. Přirozeným procesem dojdou lidé k tomu, že je lepší sedět a ty stojící donutí se usadit. Má to však celé jedno ale: Co když těch stojících či postavených je moc a ostatní nemají tu sílu je usadit? Jinými slovy: „Stání se vyplácí.“ Na tomto příkladu je vidět, že situace je dosti zamotaným klubkem, jehož vlákna nemají pouze dva konce a je třeba pracovat na zlepšení zároveň na více frontách.

Uvedu praktický příklad z pražské praxe. Abychom byli efektivní v důkladném prozkoumání existujících, podepsaných či probíhajících zakázek, které jsme v Praze zdědili, potřebujeme mj. zaplatit právní služby. Ejhle, ovšem můžeme si vybrat pouze z právních kanceláří, které tyto smlouvy vypracovávali. Na další služby nelze rychle sehnat peníze. Je to logické, neboť státní správa a priori nepředpokládá, že se v ní krade a neefektivně hospodaří. Navýšení prostředků každého radního tak, aby mohl bleskově zkontrolovat svůj resort, naráží na zřejmý problém: Větší množství finančních prostředků by mohl snadněji zpronevěřit a směřovat k nepotismu. Dvojsečnost jakéhokoli takového opatření ve státní správě je zřejmá.

Z tohoto nelze jakkoliv vystoupit. Mimo celkovou změnu společenské nálady a morálního směřování je lékem pouze absolutní jednoduchost fungování státního aparátu a nutnost transparence veškerých opatření.

Právě tuto transparenci teď například řešíme v případě územně plánovací dokumentace hlavního města Prahy. Mým cílem je maximálně zjednodušit územní plán tak, aby k realizaci výstavby bylo potřeba co nejméně byrokratické zátěže (rozumějte změn územního plánu – v podstatě od zhruba r. 2006 naprosto evidentním korupčním prostředkem). Setkávám se však s reakcemi, že pouze přesouvám korupci z jednoho úředníka na druhého. Vysvětlím: O změně územního plánu, který velmi přesně definuje, co v daném území může stát, někdo musí rozhodnout. Stejně tak, když změna nebude potřeba z důvodu jednoduššího územního plánu, bude o stavbě rozhodovat stavební úřad – tedy opět „někdo“. Vždy bude někdo o něčem rozhodovat. V tom omezení korupce samozřejmě není. Tím hlavním principem je jednoduchost úkonů státní správy a tedy jejich snadná kontrolovatelnost i občany pomocí internetu, kde bude všechno zveřejňováno. A kde se v tom každý vyzná. Nezdá se mi, že je to tak těžké na vysvětlení, ale zdá se mi, že tento hlavní cíl, tedy „jednoduchost“ dosud není odpovídajícím způsobem zdůrazňován. A rád bych zde tento princip velmi akcentoval.

A jeho další praktická aplikace v pražském prostředí? Rozdělme pražskou korupci podle jejího objemu na tři části. Malé veřejné zakázky – nákup spotřebního materiálu, například tužek. Nakupuje se například od spřízněných firem, které si účtují nehorázné peníze. Řešení? Jednoduché – elektronické aukce. Rada na tom pracuje.

Dále korupce střední velikosti – uplácení u změn územního plánu, vypisování veřejných zakázek, z nichž část se vrací do kapsy politikům, lobbistům či úředníkům. Řešení? Absolutní zveřejňování všech těchto zakázek, ovšem v jednoduchém informačním systému, přístupném běžnému uživateli internetu. Už samotný akt nutnosti zveřejnění dělá divy. Rada na tom pracuje, ale zejména v městských firmách má zatím velmi krátké prsty. V oblasti územního plánu mění raději celý systém.

A konečně korupce toho nejhoršího ražení. Nákupy a přesuny částí či celých firem a majetku ve vlastnictví hlavního města Prahy. Jedná se o miliardové převody mezi městskými a státními firmami či soukromými. Řešení? Obtížné. Je třeba hledat soulad těchto prodejů s dlouhodobou koncepcí a vizí rozvoje hlavního města Prahy. Praha si takovouto vizi teprve musí stanovit. Zde máme v Radě HMP mezeru a snad se nám podaří ji brzy zaplnit.

Abych Vám mohl sdělit alespoň částečně můj pohled po tříměsíční zkušenosti v Radě HMP, musel jsem odhlédnout od spousty aspektů, které korupce a možností jejího omezení obsahuje. Přesto doufám, že nejen můj dnešní příspěvek, ale zejména naše práce na radnici HMP ještě alespoň nějaký čas povedou tím správným směrem a my budeme moci všichni za rok, dva, tři prohlásit, že situace se zlepšuje, dýchá se nám lépe, krade se méně, plýtvá se minimálně, Praha se rozvíjí a společnost nedegeneruje. Jsem moc rád, když Vás vidím v tomto sále, že v tom nejsme sami, děkuji za pozvání i za pozornost.

RNDr. Tomáš Hudeček, Ph.D.

I. náměstek primátora HMP