Vedení Prahy zvažuje regulaci sdíleného ubytování přes portál Airbnb.

Veronika Sedláčková, moderátorka: V Česku, a hlavně v Praze, sílí popularita sdíleného ubytování přes portál Airbnb. Současně s tím si ale čím dál víc lámou hlavu zejména starostové, jak nad tímto segmentem podnikání udržet kontrolu – ať už kvůli poplatkům do obecní pokladny, nebo zajištění bezpečnosti. Např. pražská primátorka za ANO Adriana Krnáčová nedávno upozornila na riziko, že v centru metropole se přes Airbnb můžou ubytovat i potenciální teroristé, aniž by o jejich pobytu měly úřady jakoukoliv informaci. Je na čase tento typ ubytování regulovat, nebo je naopak třeba přizpůsobit se novým trendům? Našimi hosty jsou odborník na sdílenou ekonomiku Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz a do studia přišel také náměstek pražské primátorky za ČSSD a také radní pro dopravu, sport a volný čas Petr Dolínek. Je na místě, pane náměstku, regulovat ubytování přes komunitní servery známé jako Airbnb?

Petr Dolínek: Bezesporu ano, protože samozřejmě je potřeba vědět, že pobyt návštěvníků – ať už z ČR, nebo za zahraničí – přináší náklady na chod celé obce, vyžaduje to zvýšené náklady na zabezpečení nejen dopravy, ale v případě všech měst je to např. i tzv. ošlapné – to znamená chodníky a komunikace, správa zeleně – to všechno vyžaduje větší starost, a myslím si, že je na místě nějaká regulace a z toho plynoucí placení poplatků. Druhá věc je, že musí být nějaká jasná míra té regulace, nesmí to být přehnané. Zde bych si to dovolil připodobnit k internetu: Určitě by asi z dnešního pohledu vypadalo směšně, kdyby v 95. roce někdo řekl, že internet může být jenom – a teď by tam byla nějaká striktní regulace – a dodnes bychom si to táhli dvacet let s sebou... Přitom víme, že je velká poptávka po volném wifi atd. To znamená, musíme si uvědomit, že vždy ta regulace musí nějak reagovat na to, aby byl trh otevřen a aby tam byl vývoj a aby ta služba byla flexibilní a dostupná pro všechny, kteří ji potřebují využívat. Sdílené bydlení má také podíl na tom, proč loni byl poměrně rekordní počet turistů v Praze. Myslím si, že ta dostupnost je rázem větší pro to, navštěvovat nová místa. Takže musíme využívat i ta pozitiva.

Veronika Sedláčková, moderátorka: Pane Rode – regulovat, nebo neregulovat...?

Aleš Rod: Určitě neregulovat... Tady mísíme trošku pojmy. Ta regulace – ať už se týká lázeňských poplatků, nebo místních vyhlášek, které stanovují, jaké jednání je žádoucí a jaké nežádoucí, to už existuje – ta regulace existuje – ale my musíme důsledně rozlišovat, na koho ta regulace míří a po kom bychom ji měli vymáhat. Pokud se bavíme o Airbnb, tak je to stejné, jako kdybychom se bavili o inzertních serverech, které zprostředkovávají prodej vozidel na internetu a chtěli bychom je penalizovat za to, že se na nich prodává automobil se stočenými kilometry. To je něco, čemu se říká přenášení odpovědnosti – a to úplně není dobrý princip. Myslím si, že ta existující regulace je momentálně dostačující a jen musíme najít princip, jak ji lépe, účinněji vymáhat – s tím určitě souhlasím – ale rozhodně ta otázka „regulovat Airbnb“ je špatně postavena. Airbnb je totiž zprostředkovatel a v jeho zájmu je, aby byly ty stávající předpisy vymahatelné co nejlépe, protože pokud to tak nebude, tak pro ně to bude znamenat, že se někdo bude snažit regulací omezovat jejich činnost, která je populární a oblíbená.

Veronika Sedláčková, moderátorka: Pane náměstku, ta základní otázka je – na koho by měla mířit regulace? Nebylo by lepší domluvit se s provozovatelem komunitního ubytovacího portálu Airbnb, který – jak říká pan Rod – by měl mít v první řadě zájem na tom, aby vše probíhalo podle zákona, podle regulí?

Petr Dolínek: On ten problém toho sdílení bytů pro návštěvníky je poněkud složitější. My tam ještě musíme myslet na regulaci ve smyslu ochrany nájemníků v domě. V tuto chvíli vždycky platilo, že když si člověk kupoval bydlení nebo platí někde nájem, tak si ho chce platit v domě, kde má jistotu, že se tam pohybuje omezený počet lidí, kteří tam mají majetnický vztah – buď jako nájemníci, nebo jako majitelé k tomu bydlení – a v tuto chvíli kdokoliv vydává komukoliv klíče od domu, od všech společných prostor; kdokoli tam může pak pár týdnů být, bez jakékoliv odpovědnosti – to znamená, nějaký řád v tom domě je, ale ti lidé, kteří když jsou zde na dovolené, se necítí být vázáni pravidly domu... To znamená, my tam musíme mít tu regulaci i v tom smyslu, abychom ochránili ty nájemníky...

Veronika Sedláčková, moderátorka: A tedy na majitele toho bytu, který pronajímá, by mířila ta regulace?

Petr Dolínek: Ne, ne. Když jsou ty služby poptávány a nabízeny – a budou zjevně fungovat – tak musíme umět nastavit ty principy a předpisy tak, aby si mohli majitelé bytů v domě odhlasovat – a nemuselo by to být stoprocentní hlasování – tam by třeba stačilo, že dvě třetiny majitelů bytových jednotek si odhlasuje, že to tam – v jejich domě – nesmí být provozováno... Z logiky věci – oni také chtějí mít nějaké soukromí a jistotu. Takže tam je třeba zabránit tomu, aby jeden člověk, který v bytě podniká, nekomplikoval dalším dvaceti spolumajitelům život. Neříkám, že ten, kdo bydlí v tom sdíleném bydlení, je automaticky troublemaker... Jen říkám, že je třeba myslet i na to, že tam, kde to přeteče, by majitelé nebo nájemníci v tom domě měli mít právo na to, se nějakým způsobem ochránit. Přece jen v nebytové jednotce, kterou máte třeba v přízemí domu, také nemůže být cokoliv – také se vždycky musejí nájemníci shodnout na tom, co tam bude provozováno. Druhá věc je vymáhat stávající regulaci. Než zavedeme nové regulace, tak je vždycky třeba se postarat o vymáhání toho, co již máme.

Veronika Sedláčková, moderátorka: Zaujala mě myšlenka, jestli by vám, pane Rode, dávalo smysl, že by lidé, kteří bydlí v domě, kde třeba jeden nebo několik bytů funguje jako krátkodobé ubytování, měli sami rozhodnout, jestli něco podobného chtějí mít v blízkosti svých bytů, ve svém domě. Dávalo by vám to smysl?

Aleš Rod: Nedávalo by mi to smysl. Já jsem zastánce ekonomické svobody v nakládání se svým majetkem – o tom by si každý měl rozhodovat sám. Já – promiňte mi ten výraz – se stavím proti tomu argumentu „socialistické domovnice“, která musí mít přehled o tom, co se v tom domě děje, protože sám bydlím v bytovém domě, v němž je několik desítek bytů, a nejen, že neznám sousedy, ale nevím, co se v těch bytech děje – a nevadí mi to.

Veronika Sedláčková, moderátorka: To, že někoho potkáváte na chodbě a neznáte ho, vám přijde normální?

Aleš Rod: Přijde mi to normální a přirozené. A Airbnb – a další sdílené portály mají svůj obchodní model, to své fungování, založené na jedné věci – a to je reputace. Jakmile by ta značka ztratila reputaci, začaly by se objevovat jakékoliv problémy, tak všichni přestanou tu službu používat, protože to bude pro ni konec. Právě proto ty sdílené platformy – a nejde jen o ubytování – investují velké prostředky do seberegulace. Snaží se zkvalitňovat své služby a dělají to tak, že zavedly ten velmi populární systém, který už začínají přejímat i další společnosti – a to je princip zpětného hodnocení. To znamená, v Airbnb nejen ten, kdo ubytovává, ale i ten, kdo je ubytován, pak zpětně hodnotí toho druhého – a takto si vyměňují reference. Pokud by se objevil nějaký problém, např. by k vám do bytu přijel někdo, kdo by se opil, ten byt by vám zdemoloval, dělal by nepořádek, a sousedi by na toho člověka zavolali policii, protože by rušil noční klid, tak by se to ihned projevilo v hodnocení toho majitele bytu. A ten člověk by se přes Airbnb už neubytoval, protože by si ho nikdo do svého bytu nevzal. Tohle je naprosto jednoduchý, ale nádherný princip, kdy vy, když přijedete do cizího bytu, tak se tam snažíte chovat velmi vřele, protože víte, že na tom vašem chování bude záviset to, jestli tu službu budete moct využívat dál.

Veronika Sedláčková, moderátorka: To znamená, že už by ten člověk byl vyloučen ze všech lokalit na světě, přes Airbnb?

Aleš Rod: Ano, přesně tak. Ale to není žádný rozdíl oproti tomu, když jednou stropíte nějaký zásadní problém, v nějakém hotelu, tak už se tam nebudete chtít vrátit a ubytujete se v jiném. Tady dostanete hodnocení, které uvidí všichni pronajímatelé bytů.

Veronika Sedláčková, moderátorka: Ano, celosvětovou stopku. Může s tím pracovat Magistrát hlavního města, pane Dolínku?

Petr Dolínek: Nemůže. Ten princip je správný – to samohodnocení – ten princip nebyl vymyšlen, ale byl převzat – to fungovalo už předtím jinde. Ostatně na tom funguje třeba Booking.com, Tripadvisor apod. Když byly dříve na českých serverech hodnoceny hotely, tak to bylo vždy trošku vachrlaté, protože se tam vyjádří dvanáct až dvacet lidí – víc ne – ale v těch celosvětových sítích se vyjadřují stovky lidí k danému místu. Když máte to hodnocení od jedničky do pětky a jste třeba na 2,2, tak víte, že se nějakých zhruba tři sta lidí k tomu vyjádřilo – z různých států a kultur – a máte už daleko větší jistotu. Takže myslím si, že tento princip je sám o sobě velmi dobrý a vnitřní princip hodnocení toho klienta je také správný. To jsou velmi funkční nástroje. Myslím si, že výhledově tohle bude fungovat i u služeb, které poskytují slevové portály, protože jsou klienti, kteří využívají různé zážitkové služby a ty třeba nejsou úplně ideální – a myslím, že i tady se to pak začne objevovat (potom už budou vědět – „pozor, to je ten, který něco tam... a pak se vždycky tváří naštvaně, přitom si koupil jasně omezenou službu ve Slevomatu...“). Takže to je správně. Ale magistrát s tím moc pracovat nemůže. Máme za úkol něco jiného: Za prvé máme za úkol, aby to město fungovalo pro všechny – jak pro místní, tak pro návštěvníky, proto souhlasím s vymáháním stávajících možností. Za druhé musíme zabezpečit nějakou bezpečnost. Slova paní primátorky tam byla trošku vytržena z rozhovoru; ono vždycky když je nějaká věta nejlíbivější, třeba na téma teroristé, tak se to vytrhne, takže ona to neřekla tak, že by tato služba poskytovala tuto možnost... Na druhou stranu když si vezmete Schengen, vezmete si systém těchto sdílených bytů a vezmete si to, že v zásadě fungujete bez jakýchkoliv dokladů, v rámci Schengenu, tak v minulosti když jste se chtěla na nějakém místě typu Praha ubytovat, tak jste musela jít přes nějaké bookovací věci – přes něco složitějšího, navíc u všech těch registrů vždycky mohla policie přijít a vyhledat si ubytovací knihu...

Veronika Sedláčková, moderátorka: A to u tohoto typu ubytování nejde? Tam je třeba taky dodržovat určitá pravidla.

Petr Dolínek: Zpětně nám ta data poskytují; myslím si, že provozovatel úplně nespolupracuje s bezpečnostní situací a s každým, ale mně jde o to, že už je to takové daleko volnější, to znamená, můžete si nasmlouvat malou garsonku, někde na Letné, když chcete, a jste úplně anonymní, není to přes recepce... To znamená, ta anonymita je tam daleko vyšší, ale já bych zase za každým, kdo sem jede, neviděl teroristu, a paní primátorka to nemyslela... Říkala, že ty služby mohou být takové, které zjednodušují všechny tyto věci... Magistrát má kromě bezpečnostní věci také za úkol pomáhat i ke komfortu místních. Pan kolega Rod tady samozřejmě řekl, že by tam neměla být socialistická domovnice, ale to nikdo nečeká... Na druhou stranu v Praze stojí stometrové byty v rozmezí šesti až osmi milionů korun, v širším centru – to je to, co je zajímavé i pro to sdílené bydlení, a takové peníze asi nikdo neplatí proto, aby tam z dvanácti bytů dva byly provozovány tímto systémem. Většina lidí chce mít v domě, kde žije, klid. Takže proto tam hledáme nějakou neutralitu nebo postavení tohoto fungování – aby zároveň byl ochráněn ten místní – ten, kdo tam žije.