Totalita zemřela, ať žije totalita…

Totalita zemřela, ať žije totalita…

Touto parafrází nepředvádím své šílenství. Naopak. Jsem si bohužel naprosto vědom toho, že výsledky voleb přesně reflektují stav mysli lidí i celé společnosti a to právě dvě desetiletí po vzniku samostatné České republiky. Blížíme se postupně k bodu, kdy budeme jako společnost znovu rozhodovat o naší další budoucnosti. Zda se vydáme směrem k budování socialismu s lidskou tváří (optimisticky předpokládám, že ten s nelidskou už snad budovat nebudeme) či si zavčasu uvědomíme svou vlastní odpovědnost za naše činy a nepředáme své svobody zpět silnému a robustnímu a neefektivnímu státu.

           Není to však o státu. Stát by měl být sice silný, ovšem malý. To, co nám chybí a co ani sebekvalitnější kandidát jakékoliv politické strany není schopen voličům přinést, protože v našem volebním systému vždy vládne v rámci své strany a ještě k tomu s alespoň jedním koaličním partnerem (= téměř vždy nepřítelem na bitevním poli), je občanská aktivita. Tedy naše angažmá v občanských sdruženích, obecně prospěšných společnostech, kroužcích či skautech. Naše angažmá v organizacích, které posílí naše práva, zvýší vyjednávací potenciál se státem a jeho institucemi (i politickými). Pokud však předáme zpět díl naší odpovědnosti přímo státu (například volbou komunistické strany), zapláčeme nad výdělkem. Stát za nás nevyřeší to, že žijeme na dluh. Stát rozhodně nebude tím, kdo napraví bezpráví. Robustní stát nenapraví bezpráví ještě méně, než se nám to daří nyní. Nadáváme-li (oprávněně!!!) na korupci a nízkou morálku politiků a úředníků, pak s růstem role státu a přerozdělování pouze a jen vzroste moc a počet zkorumpovaných politiků a úředníků. Ačkoliv se nám tedy může zdát, že jsme to teď konečně těm lotrům natřeli, když jsme do uren hodili hlasy levice a komunistů, opak je bohužel pravdou.

           Chybu ve svém uvažování máme bohužel také díky našemu velmi úzkému vnímání našeho politického spektra. Pravo-levé členění, které se u nás v jazyku ustálilo díky našim dvěma polistopadovým premiérům, kteří paradoxně jedno volební období dokonce vládli společně, je samo ze své podstaty obrovským podvodem. Anglická či americká levice jsou demokraté, zatímco pravice jsou konzervativní republikáni. Tamní demokraté, snažící se měnit společnost v duchu silného státu jsou názorově v kontradikci s konzervativci toužícími pokud možno po co nejvíce stabilním uchovávání základních společenských pilířů (např. rodina, odpovědnost každého jednotlivce, stát starající se zejména o bezpečnost a zahraniční politiku). Konzervativci v Česku mají mnohem těžší roli. Musí vysvětlovat občanům, že je potřeba změnit zaběhnuté pořádky, neboť ty vychází z komunistické ideologie, kdy nikdo za nic neodpovídal. Kdy korupce byla v důsledku státního uspořádání totální (=z tohoto pohledu je ta dnešní opravdu na menší míře než před rokem 1989, ale tento fakt je obtížné přijmout, když jsme vlastně kradli v rámci přerozdělování tak trochu všichni). Také kdy lidský život nestál ani cent a bezpráví bylo řádově větší než dnes.

           Konzervativní směřování společnosti po vzniku samostatné České republiky je poměrně blízko liberální ideologii svobodného trhu a uvolňování společenských poměrů. A oponentem naší společenské transformace je stále existující komunistická strana společně také spíše s více demagogickou než reálnou sociální demokracií. Sociální demokracií, které komunisté nedávno ještě vadili, ovšem tváří v tvář volebním výsledkům jaksi již přestávají. Tato naše společenská transformace, která nejen že není skončena, ale je otázka, zda jsme už alespoň v polovině, bude trvat tak dlouho, dokud v nás bude přetrvávat pocit, že je lepší se ve prospěch státu vzdát svých povinností, ale tedy i práv. Že je lepší předat zodpovědnost za svůj život i konání nějakému velkému bratru, na kterého mohu pak nadávat. Že je lepší předat zodpovědnost proto, aby nám nikdo nemohl nic ukradnout, protože nebudeme ani žádný majetek mít.

           Že jsme stále v přechodném období mezi komunismem a svobodnou zemí tak lépe než cokoliv jiného deklarují výsledky dnešních voleb. Nejen, že se konzervativní hodnoty zdravého rozumu stále neodtrhávají od liberálů a jejich rétoriky, nýbrž jsme stále ještě smýšlením velké části naší populace smýkáni směrem k vládě státu, který prý vše vyřeší. Přitom to, že někdo krade, korumpuje, přijímá úplatky, podvádí a olupuje stát i spoluobčany je právě výsledkem nedostatečné odpovědnosti každého z nás. Nedostatečné důvěry v nezávislé instituce (policii, soudy). Nedostatečné důvěry mezi sebou. Nedostatečné schopnosti zjistit si něco o kandidátech a volit na základě politické strany – tedy hodit tam hlas jediné strany, která 20 let neměla odpovědnost, tedy „ještě“ nic neudělala. Chápu naprostý zmar lidí z ekonomické situace našeho státu, z korupčních afér, které také díky odposlechům vylezly na světlo světa. Dnes zvolená cesta je však nejhorším řešením. Je třeba naopak zatnout zuby a pokračovat. Pokračovat v transformaci naší společnosti tak, aby provinění jednoho bylo proviněním jednoho, nikoli celku či skupiny. Tak, aby provinění jednotlivce bylo odhaleno. Aby bylo potrestáno. Aby bylo výstrahou pro další podobné. Zbavíme-li se svých už tak těžce nabytých svobod v minulých 20 letech, nepokročíme dál ani o píď. A o to mám docela strach.

H.