Objevte nové pražské lesy - Lesopark Vinice

Lesopark Vinice patří mezi největší nově vzniklé plochy zeleně na území Prahy po roce 1989. Realizace nového lesoparku na původně převážně orné půdě byla zahájena v roce 2007.

Celková rozloha: 40,3 ha
Katastrální území: Městská část Praha 9 - Běchovice, Dolní Počernice

Zajímavostí v lesoparku je rozsáhlý neprostupný porost šípků a hlohů na bývalé navážce z 60. let 20. století, který byl na cca 2 ha ploše ponechán jako přírodní a estetická zajímavost. Zbylá část této plochy byla přeměněna na standardní lesní porosty a louku. Po dřevěném povalovém chodníku můžeme dojít i k prameništi v severní části území.

Lesopark Vinice byl zalesněn z velké části dubem, dále břízou, lípou a dalšími deseti různými druhy dřevin. Na zbytku území se rozkládají louky se solitérními stromy. Je zde také vybudováno 1 650 m nových mlatových cest a rozmístěno 30 laviček. V centrální části lesoparku stojí od podzimu 2009 dětské hřiště, doplněné v roce 2016 o altán a workoutovou sestavu. V roce 2016 byl lesopark také doplněn o osmi jamkové hřiště na discgolf.

Do lesoparku Vinice jsme zašli s česko-kanadským vizuálním umělcem Davidem Strauzzem. David se dlouhodobě pohybuje mezi street artem, malbou a mixed-media tvorbou. Při své tvorbě v minulosti použil například také speciální minerální barvy, které pomáhají čistit ovzduší od škodlivých látek. Lesopark Vinice ukazuje, že pražská příroda nemusí být jen známá a často navštěvovaná, ale také tichá, nenápadná a stále trochu stranou hlavní pozornosti. Právě v tom je její síla — v přirozenosti, otevřenosti a klidu, který tu člověk najde jen pár minut od centra města.

Co tě na této konkrétní lokalitě překvapilo?
Nejvíce mě překvapilo, jak rychle město zmizí. V Praze si člověk neustále uvědomuje historii, architekturu, MHD, sirény, lidi a celkový městský chaos. Stačí ale pár minut od centra a najednou je tu příroda a prostor.

Co bys doporučil lidem, kteří sem přijdou poprvé, aby si všimli nebo vyzkoušeli?
Zpomalit. To je to hlavní. Všímat si detailů – světla, zvuků a prostoru. Pražská příroda není ohromující, je spíše jemná a nenápadná.

Myslíš, že se Praha umí dobře starat o své přírodní lokality, nebo je tu ještě prostor pro zlepšení?
Určitá snaha je určitě vidět a ve srovnání s mnoha městy si Praha vede dobře. Vždy je ale prostor pro zlepšení – zejména v tom, jak přírodu začleňujeme do každodenního života, místo abychom ji vnímali jako něco odděleného nebo jen občasného.

Máš nějaký svůj „rituál“ spojený s přírodou?
Především chůzi. Bez konkrétního cíle – jen pohyb v prostoru a nechání myšlenek, aby si samy sedly. Je to jeden z mála momentů, kdy se nesnažím kontrolovat výsledek. Mám chalupu v jižních Čechách a čas strávený v přírodě mi pomáhá vyvažovat život v centru Prahy. Je to pro mě naprosto zásadní.

Vnímáš rozdíl mezi pražskou přírodou a tou mimo město? Co ti dává právě ta pražská?
Ano, jednoznačně. Příroda mimo město je více pohlcující – obklopí vás. Pražská příroda je více fragmentovaná, ale právě to ji činí zajímavou. Překvapí vás tím, že uprostřed chaosu najdete zelený prostor, který je často tichý a až meditativní.

Jak ti příroda pomáhá zvládat stres nebo náročné období?
Pomáhá mi znovu nastavit perspektivu a najít rovnováhu. Když je tlak města, práce a projektů intenzivní, vždy se můžu spolehnout na čerstvý vzduch a procházky, které mě uklidní. Myslím, že tato rovnováha je velmi důležitá. I umělci jako Jackson Pollock našli svůj výraz právě v klidu přírody.

Kdy sis poprvé uvědomil, že je pro tebe příroda důležitá?
Vyrůstal jsem v Kanadě, kde byla příroda přirozenou součástí života – kempování, turistika, lyžování. Postupně se pro mě stala důležitou jako protiváha městského života. Před lety jsem žil v Bostonu a přemýšlel, kam dál. Odjel jsem do severního Ontaria, do malé chaty uprostřed přírody, abych si ujasnil směr. Právě tam mi příroda pomohla rozhodnout se pro Prahu, a proto si její energii, klid a rovnováhu velmi vážím.

Máš nějaké dobrodružství z dětství v přírodě, na které nikdy nezapomeneš?
Není to jeden konkrétní moment, spíše soubor drobných zážitků – být venku bez struktury, kde čas neměl jasné hranice. Ten pocit ve mně zůstal silněji než jakákoli jednotlivá událost. Turistika, rybaření, koupání v jezerech – to jsou pro mě zlaté vzpomínky.

Byl jsi jako dítě spíš „městské“, nebo „lesní“ dítě?
Spíše městské. Možná právě proto dnes přírodu vnímám jinak – musel jsem si k ní najít vlastní cestu.

Jak vnímáš klimatickou změnu v kontextu našeho každodenního života?
Už to není abstraktní téma. Je součástí každodenních rozhodnutí, i těch malých. Výzvou je, že je zároveň naléhavá i postupná, což svádí k jejímu přehlížení. Ve svém ateliéru se snažím co nejvíce recyklovat odpad, protože přírodu respektuji a vadí mi, jak ji často bereme jako samozřejmost.

Myslíš, že má každý z nás skutečně moc něco změnit, nebo je to spíš na politicích a firmách?
Podle mě obojí. Každý z nás přispěl k současnému stavu, takže máme i možnost změnit své chování. Začíná to u malých každodenních kroků a jako celek se to projeví. Dlužíme to budoucím generacím, aby měly místa, kam mohou chodit, jako jsme měli my. Politici reagují na společnost, která je volí. Pokud chceme změny ve firmách, musí je prosazovat. Problémem je i chamtivost a korupce – a jako společnost bychom je měli aktivně omezovat.

Kdybys měl možnost přesvědčit všechny Pražany, aby udělali jednu malou změnu, co by to bylo?
Věnovat pozornost. Uvědomění je první krok – jakmile začnete vnímat své okolí, vaše chování se přirozeně změní. Recyklovat, znovu využívat věci. Posunout myšlení od „já“ k „my“.

Je pro tebe nějaká osobnost nebo aktivista vzorem v ochraně přírody?
Nezaměřuji se na jednu konkrétní osobu. Více mě inspirují kolektivní změny – když komunity začnou přehodnocovat svůj vztah k prostoru a prostředí.

Jakou nejhezčí přírodní scenérii jsi kdy viděl?
Těžko vybrat jedno místo. Pro mě jde často o moment – světlo, počasí, načasování. V Kanadě to byl například čas na ostrově Manitoulin, kde jsem s rodinou a přáteli rybařil, chodil po horách a kempoval. V Česku miluji naši chalupu v oblasti České Kanady – rybník, západy slunce, procházky a čerstvý vzduch.

Kdybys měl přirovnat Prahu k nějakému přírodnímu živlu, který by to byl, a proč?
Asi voda. Plyne, odráží, přizpůsobuje se. A stejně jako voda, i Praha odhaluje různé podoby podle toho, jak k ní přistupujete.

Co ty a zvířata? Máš nějakého domácího mazlíčka?
Ano, mám kočku. Je domácí a nechodí ven. V přírodě mám rád, když vidím srnky na polích nebo v lese.

Zažil jsi v Praze nebo jinde nezapomenutelné setkání se zvěří?
Ano, spíše v Kanadě – třikrát jsem při turistice narazil na medvěda. To je opravdu silný zážitek. Také rybaření – sedět na lodi, v tichu, skoro meditativně. Některé z nejdůležitějších momentů v mém životě se odehrály právě při rybaření s rodinou a přáteli.

Myslíš, že by Praha měla více podporovat projekty jako hmyzí domečky nebo přírodní vodní prvky?
Rozhodně ano. Tyto malé zásahy mají velký dopad. Mohou působit nenápadně, ale dlouhodobě vytvářejí odolnější a zdravější prostředí.

Co bys vzkázal lidem, kteří říkají, že „v Praze žádná příroda není“?
Je tady – jen se ji musíte naučit vnímat. Není vždy okázalá, ale o to víc je autentická.

Jak bys chtěl, aby si děti dnes budovaly vztah k přírodě?
Skrze vlastní zkušenost, nejen poučením. Dát jim prostor objevovat bez zbytečné kontroly.

Kdybys měl jednou větou nalákat lidi do této konkrétní lokality, jak by zněla?
Nenápadný ráj jen pár minut od městského chaosu.