Letenské sady - místa zájmu

podrobné popisy

zdePavilon Expo 58

Světová výstava Expo 58 začala v Bruselu 17. dubna 1958. Dominantou akce, kterou slavnostně zahájil belgický král Baudouin, se stal 110 metrů vysoký model atomu - Atomium. Expozice zdůrazňovala především dvě vymoženosti nedávné minulosti: atomovou energii a vesmírné lety. Do historie se Expo 58 vepsalo jako jedna z nejslavnějších výstav. Za šest měsíců ji navštívilo 42 milionů lidí. Velmi vyhledávaným exponátem byl model první umělé družice Země - sovětského Sputniku. Zatímco SSSR se prezentoval úspěchy ve vesmíru, v popředí amerického zájmu stálo spotřební zboží. Nečekaný úspěch sklidilo na Expu i Československo. Zlatou hvězdu a dalších třináct významných ocenění získala naše výprava za moderně architektonicky řešenou restauraci. Ta byla po výstavě převezena z Bruselu do Prahy a umístěna do Letenských sadů.
Nejvyšší ocenění bylo uděleno na základě vysokého hodnocení nejen použité nové techniky v konstrukci demontovatelných pavilónů (ocelová kostra) v kombinaci skla s plastickými hmotami, ale také pro dokonalý interiér tvořený originálním nábytkem, uměleckými díly a užitkovými předměty. Českoslovenští architekti Expem 58 ukázali světu, že po ideologických zásazích padesátých let, tedy po vnuceném socialistickém realizmu, jsou schopni navázat na světovou úroveň meziválečné československé architektury. Vzhledem k tomuto mimořádnému úspěchu bylo rozhodnuto o přenesení staveb této expozice do Prahy. Výstavní pavilon a stojan Kaplanovy turbíny byly znovu postaveny na pražském Výstavišti, plzeňská restaurace v Letenských sadech v Praze a Makovského plastika Nový věk před bránou Brněnských veletrhů. Na podzim roku 1991 výstavní pavilon vyhořel a později byl celý zbourán. Plzeňská restaurace na Letné se proměnila v kancelář reklamní agentury, takže z celého úspěchu Čechů na Expo’58  zbyl pouze stojan Kaplanovy turbíny a plastika Nový věk. Autory návrhu pavilonu jsou František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný.

GPS souřadnice: 50°5'47.092"N, 14°25'47.326"E

 

zdeLetenský zámeček

Letenský zámeček je novorenesanční budova postavená ve stylu italské vily v roce 1863 podle projektu architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna. Tvoří dominantu Letenských sadů již více než 140 let a je oblíbeným výletním místem Pražanů. Na pláni nad řekou proti dnešní Revoluční třídě a Štefánikovu mostu stávala již od roku 1715 budova vyhlídkového letohrádku, zvaného Belvedere. Vybudoval ho tehdy hrabě František Valdštejn a po necelých 30 letech ho v roce 1742 vyhodili do povětří francouzští okupanti Prahy. Jeho název Belvedere pak byl chybně přenesen na Královský letohrádek na Pražském hradě. Místo zůstalo prázdné až do výstavby restaurace v roce 1863. Zámeček byl vystavěn jako poměrně velká restaurační budova. Na východní straně má čtverhrannou věž, která o jedno patro převyšuje objekt restaurace. Po točitém schodišti ve věži je přístup do salónku v nejvyšším patře. K hlavnímu vchodu do budovy, původně do otevřené lodžie, vede z prostoru před zámečkem dvouramenné schodiště. Hlavní průčelí budovy s vyhlídkou na město je obráceno k řece. Restaurační prostory mají vysoká půlkruhová okna. Vedle budovy s pěkným sálem a několika salonky byla zřízena zahradní restaurace s tanečním parketem. Letenský zámeček patřil pražské obci a byl pravidelně pronajímán. Návštěvnost restaurace značně vzrostla, když v roce 1891 u příležitosti Jubilejní zemské výstavy byl nahoru na Letnou zahájen provoz pozemní lanové dráhy. Její provoz skončil v roce 1916 a o 10 let později bylo její traťové těleso využito pro instalaci pohyblivého chodníku. V době Jubilejní zemské výstavy byla v sousedství letenského zámečku také zřízena konečná stanice Křižíkovy elektrické dráhy, tehdy první tramvaje v Praze, která jezdila ke Stromovce až do roku 1900. V době totality restaurační budova značně chátrala, ale v roce 1992 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce celého objektu. Současné restaurační prostory mají názvy např. podle architekta budovy Ignáce V. Ullmanna nebo hraběte Belcrediho, rakouského politika a českého místodržícího, který se zasazoval o zřízení samosprávy zemí Koruny české a o rovnoprávnost národů rakouského mocnářství. Po něm byla pojmenována i hlavní letenská třída ze Strossmayerova náměstí, dnes ulice Milady Horákové. I v současné době slouží Letenský zámeček jako restaurační zařízení s jedinečným výhledem na město.

GPS souřadnice: 50°5'46.750"N, 14°25'32.142"E

 

zdeHistorický kolotoč

Kolotoč složený z dřevěných koní a modelů autíček stojí od roku 1894 na okraji Letenských sadů, přímo naproti Národnímu technickému muzeu. Jde o nejstarší dochovaný kolotoč v Evropě, který nechal Josef Nebeský postavit již před více než sto lety pro pobavení dětí, ale i dospělých. Historie letenského kolotoče je poměrně dobře zdokumentována díky tomu, že se do dnešních dnů zachoval nejen původní plán, ale i veškerý spisový materiál městského stavebního úřadu z let 1892 - 1894. Kolotoč nejprve stál v letech 1892 - 1894 na Královských Vinohradech, nedaleko dnes již neexistující zájezdní hospody „Na Kravíně“. Jelikož se jednalo o provizorium postavené ze dřeva, nepodléhala na Vinohradech tato stavba vydání stavebního povolení. Lze však předpokládat, že zde byla postavena pro letní sezónu roku 1892, což je tedy datum jejího vzniku. V roce 1894 byl kolotoč Josefem Nebeským přenesen na Letnou a umístěn na jedno z jejích nejrušnějších míst. Z jedné strany tudy vedla komunikační tepna ze Starého města přes Eliščin (dnes Štefánikův) most a po vodní lanové dráze (později nahrazena pohyblivým chodníkem) a na druhou stranu pokračovala první pražská elektrická dráha, postavená Františkem Křižíkem k Zemské jubilejní výstavě v roce 1891. Kolotoč má dodnes původní dřevěný pavilónek, který je vybudován na půdorysu pravidelného dvanáctiúhelníku o rozpětí 12 metrů s jehlanovou střechou. Interiér kolotoče je zařízen téměř v původní podobě z roku 1892. Na točně je umístěno 21 koní různých velikostí a 4 autíčka. Dvě jsou dřevěná a dvě plechová a odpovídají automobilům ze 30. let 20. století, kdy také pravděpodobně doplnila tento kolotoč. Točna je poháněna elektromotorem, který zde byl prvně instalován již v 90. letech 19. století. V době, kdy kolotoč stál na Královských Vinohradech, byl poháněn „tlakem obíhajícího sluhy“, který v prostoru pod podlahou neustále chodil kolem dokola a tlačil před sebou vzpěru podlahy. Tuto unikátní technickou památku zakoupilo do svých sbírek Národní technické muzeum v roce 2004 a chystá její celkovou rekonstrukci. Historický kolotoč na Letné je kulturní památkou a nejstarším dochovaným podlahovým kolotočem v Evropě.

GPS souřadnice: 50°5'47.925"N, 14°25'30.731"E

 

zdeMozaika na větracích komínech Letenského tunelu od Zdeňka Sýkory

Významný český malíř Zdeněk Sýkora, který jako jeden z prvních na světě zapojil do přípravy uměleckého díla počítač, zanechal svoji stopu v Letenských sadech v podobě mozaikového obkladu na větracích komínech Letenského tunelu (dokončeno 1969).

GPS souřadnice: 50°5'47.253"N, 14°25'27.568"E

 

zdeBývalý Stalinův pomník (dnešní metronom)

1. května roku 1955, v den Svátku práce, byl na pražské Letné před davy lidí slavnostně odhalen monumentální pomník sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Ten se však svého pomníku, protože zemřel v březnu roku 1953, v Praze nedožil. Ke shromážděným tehdy promluvil již místopředseda vlády Václav Kopecký či pražský primátor Adolf Svoboda. Přítomen však nebyl jeden z tvůrců pomníku Otakar Švec, který o měsíc dříve spáchal sebevraždu. Ačkoliv byl pomník stavěn na "věčné časy", shlížel žulový letenský kolos na Prahu pouhých sedm let. Pomník sovětskému vůdci, který běžným lidem k srdci nepřirostl a nelichotivě, ale trefně, se mu říkalo "fronta na maso", spatřil světlo světa v podstatě s "křížkem po funuse". Éra uctívání diktátora se totiž nezadržitelně blížila ke konci, to když v únoru 1956 odsoudil Stalinův nástupce Nikita Chruščov na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu kult Stalinovy osobnosti. Pomník, o jehož podobu a umístění se vedly dlouhé spory, se tak pár měsíců po svém vzniku stal pro stát i Prahu přítěží, a proto byl koncem roku 1962 z ideologických důvodů odstřelen. 

O odstranění žulového Stalina rozhodli českoslovenští komunisté v roce 1961. Návrh dílo postupně rozebrat byl pro svoji náročnost zamítnut, a tak na podzim 1962 byla socha natřikrát odstřelena. Demolice pak trvala 2 měsíce s pomocí 2 tun trhavin a dvou tisíc rozbušek. Odstřelovalo se takzvaně po patrech - to vše stálo další 4 000 000 korun. O demolici se nesmělo mluvit, psát, natož ji fotit a filmovat. Jeho podstavec ovšem zůstává na místě a dodnes se uspokojivě nevyřešilo, co s ním. 

Myšlenka postavit Stalinovi pomník se objevila záhy po skončení druhé světové války. Projekt od samého počátku provázel spor o jeho umístění. Zatímco v jiných městech Československa rostly Stalinovy sochy jako houby po dešti, Praha na svůj pomník stále čekala. Se svým návrhem v roce 1949 nakonec uspěl návrh architekta Jiřího Štursy, jeho ženy Vlasty a sochaře Otakara Švece. Na rozdíl od většiny ostatních umělců přišel vítězný tým s ideou hned celého sousoší. Za postavou Stalina stálo sešikováno ve dvou řadách celkem osm postav, které symbolizovaly zástupce československého a sovětského lidu. "Z ideologického hlediska je tento návrh jediný, který spojuje vedoucí osobnost celého pokrokového světa, osobnost generalissima J. V. Stalina, jasně s lidem," zněl verdikt porotců. 

Základní kámen pomníku byl položen 22. prosince 1949. Do základů monumentu byly symbolicky svezeny kameny ze všech krajů Československa. Vlastní stavební práce započaly až v únoru 1952. Pod rukama šesti stovek stavbařů začalo vyrůstat největší skupinové sousoší v Evropě. Z 15 metrů vysokého podstavce shlížel na Prahu ještě o půl metru vyšší Stalin. Vnitřek monumentu tvořila železobetonová konstrukce, která byla obložena 235 žulovými kvádry ze severočeských lomů. Pomník vážil celkem 17 000 tun a jeho výstavba přišla na 140 milionů korun.

Na plošině místo pomníku je dnes osazen obrovský metronom. Toto kyvadlo vyrobila na počátku 90. let 20. století společnost ČKD Racionalizace na objednávku Společnosti pro Všeobecnou československou výstavu. Autorem je profesor vysoké školy uměleckoprůmyslové Vratislav Karel Novák. Poprvé se metronom rozhýbal 15. 5. 1991. Jeho výška je téměř 25 metrů a váží 7 tun. Instalaci kyvadla nemohla provádět pozemská technika kvůli obavám z porušené statiky podstavce po odstřelení Stalinova pomníku, proto jej na místo osadila obří helikoptéra. Po roce 1989 se do těchto útrob nastěhoval rockový klub a první soukromé rádio tehdy pod názvem Rádio Stalin, které se stalo předchůdcem dnešního Rádia 1. V dnešní době je prostor využíván pro skateboarding a k pozastavení s krásným výhledem na panorama Prahy.

GPS souřadnice: 50°5'41.177"N, 14°24'57.404"E

 

zdeHanavský pavilon

Na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891, konané v Holešovicích, mohlo obecenstvo obdivovat četné stavby i množství exponátů. Mezi nimi i pavilón Knížecích hanavských železáren komárovských. Reprezentoval firmu na té nejvyšší úrovni. Tehdejším majitelem železáren byl kníže Vilém z Hanavy, který v podniku zaměstnával více než 700 dělníků.

Pavilón podle návrhu arch. Otty Hiesera (plastickou litinovou výzdobu podle nákresu architekta Hercíka realizoval modelář Z. E. Fiala) stavěli dělníci knížecích sléváren za stavebního dozoru arch. Františka Červenky. Proveden byl, jak prezentováno, v bohatém holandském slohu barokovém, z litého železa, zdiva a skla. Zvýšené dvojramenné schodiště bylo bohatě ozdobeno umělecky kovaným zábradlím. Pozornost obecenstva také upoutával okrasný arkýř, skvostný balkón, okna s kovanými mřížemi a zábradlí na terasách. Neméně zdobný po výtvarné stránce byl interiér pavilonu. Kolem silného okrasného sloupu uprostřed byla sestavena téměř šest metrů vysoká pyramida z litinových výrobků knížecích železáren v širokém sortimentu. Středový sloup pak nahoře ukončen orlem, samozřejmě z litiny. V pravé přístavbě pavilónu mohl návštěvník zavítat do podnikového muzea, v levé byly vystaveny práce žáků z vlastní odborné školy. Hlavním exponátem byl, vzhledem k použitému materiálu, samotný pavilón.

Ještě před skončením výstavy daroval kníže Hanavský pavilón městu Praze. Vyvstalo však nerudovské dilema: „Kam s ním.“ Nakonec bylo šťastně vybráno místo na okraji Letenských sadů. Pavilón byl rozebrán a ještě v prosinci 1891 opět pečlivě sestaven. Zprvu sloužil jako úkryt návštěvníkům sadů před nepohodou, později jako restaurace, a tak je tomu i dnes.

GPS souřadnice: 50°5'37.345"N, 14°24'45.409"E

 

zdeKramářova vila

Vila prvního československého předsedy vlády Karla Kramáře (1860 – 1937) tvoří bezesporu nepřehlédnutelnou dominantu letenského panoramatu. Pro její stavbu si Kramář, tehdy ještě mladočeský poslanec, vybral pozemek na baště sv. Máří Magdalény. Za slib, že budova bude jednopatrová a bude tvořit esteticky vhodný doplněk k Pražskému hradu, zde získal od pražské obce parcelu o rozloze více než 12 000 m2. Oplátkou za předkupní právo mu město navíc zajistilo výstavbu přístupové cesty a inženýrských sítí do tehdy ještě zřídka obydlených končin. Vypracováním návrhu pověřil Kramář prestižního vídeňského architekta Friedricha Ohmanna. Stavební práce byly na parcele zahájeny v roce 1911 a pod vedením stavitele Josefa Čámského trvaly téměř pět let. Budova o rozloze 700 m2 měla celkem 56 místností. Vedle soukromých ložnic a pracoven zde bylo několik jídelen, salonů, hal, hostinských pokojů a kulečníkový sál. Hospodářské zázemí domu tvořilo osm sklepů, vlastní sklad benzínu, žehlírna a odsávač prachu. Vila měla centrální teplovzdušné vytápění, domácí výtah a další vymoženosti zpříjemňující život náročných majitelů. Velkorysé byly i stavební úpravy okolí, kde se budovaly skleníky, domek pro zahradníka, tenisový kurt a park. Přestože z architektonického hlediska je vila obtížně zařaditelná, neboť novobarokní sloh doplňují typické secesní prvky, je považována za jednu z výrazných staveb pražské vilové architektury. Zvláštní pozornost věnovali majitelé vnitřní výzdobě. Za pečlivého dohledu Kramářovy manželky Naděždy Nikolajevny zde vznikaly ojedinělé interiéry, jejichž autory jsou například profesor uměleckoprůmyslové školy Jan Beneš nebo sochař Celda Klouček. Její ruský původ a estetické cítění, které často prosazovala na úkor doporučení renomovaných umělců, vtiskly vile neopakovatelný ráz. Dekorace ruskými, či spíše byzantskými motivy zároveň vypovídaly o Kramářově politickém cítění, ve kterém důležitou roli hrála všeslovanská idea a s ní spojená orientace na carské Rusko. Na jaře roku 1915 se manželé konečně nastěhovali, ale potěšení z nového domu si dopřáli pouze několik dní. Karel Kramář byl 21. května zatčen a o rok později odsouzen ve Vídni k trestu smrti za velezradu. Až do roku 1917, kdy se díky císařské amnestii vrátil do Prahy, zůstala vila osiřelá. Přibližně v téže době přišli Kramářovi o své sídlo na Krymu, a tak se jim pražská vila stala skutečným domovem. Je zajímavé, že přes své významné postavení v politickém životě první republiky musel Kramář uhájit své soukromí před bytovou komisí, která navrhla do vily ubytovat potřebné spoluobčany. Druhý boj o svůj domov svedl Kramář ve třicátých letech, když se v souvislosti s hospodářskou krizí dostal do finančních obtíží. Tehdy požádal pražskou obec o zbavení závazků ohledně předkupního práva, které mu bránily disponovat s mnohamilionovým majetkem. Po ostré kritice ze strany levicového tisku mu nakonec obec vyhověla, a tak skončily i spekulace o tom, že by vila mohla být sídlem pražského primátora. V roce 1938, po smrti bezdětných manželů, přešel objekt do vlastnictví Společnosti dr. Karla Kramáře, která vilu pronajala Národní galerii. Koncem čtyřicátých let převzalo nemovitost i s vnitřním vybavením Národní muzeum, ale už v roce 1952 se budova dostala do správy Úřadu předsednictva vlády. Po stavebních úpravách tehdy značně zchátralého pláště byla určena především k reprezentaci a ubytování státních návštěv. V letech 1994 - 1998 prošla vila zásadní rekonstrukcí obytných prostor a od roku 1998 slouží jako rezidence předsedy vlády České republiky.
GPS souřadnice: 50°5'36.196"N, 14°24'37.610"E


zdeLetenské svahy

Letenské svahy jsou součástí územního systému ekologické stability (ÚSES) hlavního města. V rámci tohoto územního systému (jehož úkolem je udržení přírodní rovnováhy) jsou zde vymezena biocentra a biokoridory, které slouží (nebo by měly v budoucnu sloužit) k zabezpečení volné migrace živých organismů. Část tohoto systému je prozatím nefunkční, protože na území byly vysázeny geograficky nepůvodní, často velmi agresivní dřeviny jako např. akát, kustovnice, pajasan a další. V těchto porostech nepůvodních dřevin nenachází živočichové, a to především ptáci, vhodné prostředí pro hnízdění i pro obživu. Problémem zdejších svahů je vodní eroze a eroze způsobená neukázněnými návštěvníky území, která způsobuje, že se zemina ze svahů shrnuje dolů a voda ji snáší na níže položené komunikace přes nedostatečně funkční opěrné zdi, kde tvoří často i bariéry. Letenské svahy prochází komplexní revitalizaci území, která by se měla stát v souladu s územním plánem  i požadavky ochrany přírody funkčním územím, tj. vedle úpravy estetické by zde měl být i skutečně fungující územní systém ekologické stability.

 

zdePP Letenský profil

Přírodní památka Letenský profil je složena ze dvou lokalit a rozkládá se v západní části území Letenských svahů: jedna část se nachází pod Hanavským pavilonem, druhá část pak tvoří pruh podle Chotkovy ulice v uličce Pod Bruskou na Malé Straně. Okolo celé přírodní památky je ochranné pásmo v šířce 50m. V terénu je přírodní památka  vyznačena červenými hraničními pruhy a tabulemi se státním znakem. Je to území, které je chráněno především z důvodů ochrany letenského souvrství českého ordoviku (prvohor) a bylo známé již Joachimu Barrandovi. Na skalních výchozech přetrvávají nenáročná rostlinná společenstva skalních stepí. V současnosti je v území postupně omezován nepůvodní a nevhodný trnovník akát a zásahy vedou k preferování přirozené dřevinné skladby  respektující toto stanoviště.

 

zdeTrvalkový záhon v Kostelní ulici

Výsadba stromořadí ve smíšené trvalkové výsadbě proběhla na původně travnaté ploše nacházející se před Národním technickým muzeem. Trvalkový záhon o rozloze téměř 800 m2 je navržen dle zásad extenzivních výsadeb, tedy s minimální nutnou údržbou a především celoroční proměnlivostí. Záhon je rozdělen do 5ti segmentů, aby plocha nepůsobila monotónně, zároveň směsi obsahují několik shodných druhů a jejich jednotícím elementem jsou okrasné trávy. Pro výběr rostlin bylo zásadní kritérium vhodnost pro stanovištní podmínky (suché, propustné, málo živné stanoviště) bez nutných výměn, resp. vylepšování zeminy. Stromořadí je tvořeno z jerlínu japonského, který dobře snáší městské prostředí a svým habitem je prostorově ideální pro řešené místo.

GPS souřadnice: 50°5'48.579"N, 14°25'28.836"E

28. února 2013
28. února 2013